Historie klubu a tento její text obsahově a forma vznikl z několika vrstev až někdy kolem roku 2010. V té době jsme si našli čas sepisovat novodobou historii klubu po jeho přerodu a sloučení v roce 2006 a hotovou jsme ji měli v roce 2016 k příležitosti 10. výročí sloučení.

Pramenů bylo ale málo a nebylo moc z čeho čerpat. Bylo potřeba se doptávat a těžit. Z původně stručné a přehledné historie se začaly vylupovat další a další příběhy, odbočky, souvislosti a odkazy a právě to nám na tom přišlo nejzajímavější a stáli jsme tedy před otázkou, jak se s tímhle náročným úkolem popasovat. Náročným proto, že bylo nutné postupovat poměrně vědecky - historiograficky, studovat a porovnávat všechny druhy pramenů. Práce to byla nepředstavitelně zdlouhavá a nekončící. Vždy, když jsme si mysleli, že už je to ukončené, přišlo se na něco dalšího a to nás i zároveň motivovalo, že to není ta fádní a přímočará historie, kterou najdete na webu obyčejného klubu.

Je dlouhá, bohatá na detaily, odbočky, osobní příběhy a pohledy a snaží se zachycovat nejen čísla výsledků a seznamy soupisek, ale i autentické výpovědi, spletité cesty osudu a snaží se být příběhem, který se čte jedním dechem a který přináší - v duchu našeho pracovního hesla - zábavu i poučení.

I proto jsme v zájmu zachování autenticity použili co nejvíce z dobových textů nebo čistě osobních výpovědí, které popisují začátky klubu v devadesátých letech, což byla doba, kdy se formovaly kořeny klubu, ale i florbalu a vlastně i celé dnešní moderní společnosti. Náš příběh tedy není jenom o našem klubu, ale i o počátcích florbalu a odrazu toho, v jaké době jsme vyrůstali a co nás formovalo.

Přestože je nám většina autorů známa, tak formálně je historie klubu psaná jako kronika, tedy pohledem vševědoucího a (pokud to jde) nestranného pozorovatele. Každou část dějin se snažíme psát v pohledu, který odpovídá té době a zároveň přidat nějakou dlouhodobější reflexi.

Čím více se blížíme k současnosti, tak máme více a více informací, které ale nejsou už tak zajímavé a zase máme méně příběhů, které jsou ale právě třeba příliš čerstvé a bude tedy potřeba jejich příběh dopsat až třeba s odstupem a třeba další generací kronikářů. Původní plán byl psát kroniku každých pět let, ale to se nepovedlo ani jednou. Funguje ale tlak symbolických výročí a proto je nyní k dispozici poslední vydání k 30. výročí založení klubu, doplněné samozřejmě o poslední roky, ale i o úplné počátky.

Zvláštní poděkování pak patří Honzovi Borákovi, Ondřeji Boháčovi a manželům Bobisudovým a vposledku Martinovi Kopalovi, což byl spoluzakladatel klubu spolu s Mirkem Hladíkem, ale dějiny na něj zapomněly. Až s bížícím se výročím 30 let od založení klubu jsme ho znovuobjevili a s ním i doplnění celého příběhu a souvislosti z úplných začátků.

První známky o činnosti se datují od podzimu 1993. V této době navštívili dva bývalí žáci ZŠ Chelčického mladí kluci a kamarádi z dětství s prosbou o trénování a založení florbalového týmu. Jak to tak bývá, role si rozdělili a zatímco ten mladší jakožto premiant s kontakty měl za úkol to domluvit, ten starší to celé zaštítil - jednak proto, že už mu bylo 18 let a zadruhé proto, že opravdu hodně chtěl. Chtěl se tomu věnovat naplno a byl zcela zapálený. Paní učitelky Marková a Weilová jim vyhověly a mladí kluci tak mohli začít v místní tělocvičně provozovat tehdy naprosto neznámý a skoro až exotický sport - florbal.

Ptáte se, jak se florbal dostal už takhle v počátcích do žižkovské tělocvičny k tehdy začínajícím Panthers? Jednoduše a složitě zároveň - přes známost (jako všechno tehdy): Všichni jistě znáte příběh bratří Vaculíků. Syna Martina Vaculíka učila ve škole máma jednoho ze zakladatelů a tak se spolu s kamarádem objevil na trénincích v tehdejším Excaliburu. Ostatně to vystihuje celou tuto dobu, všichni se znali a všichni byli nějak propojení. Florbal byl opravdu komunita, lidí bylo pár, všichni byli stejně starší a všichni se znali a navzájem propojovali. Všichni se pak scházeli v prodejně Romana Slavíka ve Vysočanech a na turnajích, které byly oba víkendové dny a přespávalo se často hromadně v tělocvičnách, kde se vztahy ještě více utužovaly; byla to taková skutečná sociální síť.

V tomto roce se také odehrál oficiální první ročník soutěže a svět vypadal úplně jinak, volalo se na pevné linky, jejichž čísla si člověk pamatoval z hlavy, posílaly se dopisy psané na stroji a když někdo přišel pozdě na sraz, tak měl smůlu. V té době byli také založen tým NHL Florida Panthers a podle jejich vzoru dostal jméno i náš klub.

Mladí nadšenci Mirek Hladík a Martin Kopal tedy začali budovat svůj vlastní florbalový mikrosvět, kterých bylo několik a často to bylo o tom, že se hráči hodně pohybovali a chodili na tréninky s různými skupinami a to třeba i na opačném konci Prahy. Bylo tedy potřeba nabrat co nejvíce hráčů, stabilní členskou základnu. Zlanařili k tomu tedy všechny své známé, spolužáky a kluky z okolí a jednou týdně v malé tělocvičně. Dnešními slovy to byl kroužek měl cca 15 členů a na tréninku se převážně jen hrálo. Už tehdy byste tam ale našli jména jako Martin Šolc, Václav Hudeček, Honza Patera, Mirkův bratr Tomáš, Jirka Pouček a nebo také Petr Uchytil a Honza Borák - kluci, kteří se později prosadili v domácí nejvyšší soutěži.

Oba zakladatelé však chtěli mnohem víc. Od bratří Vaculíků z Excaliburu následně odešli hrát se svými vrstevníky nižší soutěž (2. ligu). V té době totiž také fungovalo něco jako střídavé starty, v praxi hráči mohli hrát dvě soutěže, vyšší a nižší. Vlivem tohoto promíchání, Martinovými známostmi a komunikačními schopnostmi a Mirkovým obrovským nadšením a zapálením, pomáhali Panterům růst a dělat další a další krůčky s jediným a jasným cílem - přetvořit kroužek ve sportovní tým.

Po tomto radostném období přišla sezona 1996/97; tým se doplnil o spolužáky z gymnázií, kam přešli zakládající členové týmu. V této sezoně se klub poprvé konfrontuje s ostatními týmy na turnajích, trénuje 3x týdně a koná se také první z legendárních soustředění v Třeboni, kde v přípravném zápase porazil domácí juniory 5:4, následně na závěr přípravy zaslouženě zvítězil o domácí putovní pohár ZŠ Luka.

V této době také začíná užší spolupráce Panterů s lužinským týmem ŠSK Luka, který fungoval taktéž jako kroužek při ZŠ Trávníčkova. Vedl jej v té době uznávaný rozhodčí a fenomenální a dnes zapomenutá postava Evžen Jelínek, propojený s týmem FLK Kings, za který Martin Kopal s Mírou Hladíkem také nastupovali v 2. lize. Touto spoluprací se pak stalo, že mladí bratři Tůmové a další kluci z Lužin, chodili kromě svých tréninků i na tréninky s Pantery na Žižkov.

Někdy tady se ale cesty našich zakladatelů nutně rozcházejí. Mirek se věnuje Panterům na 100 % a razí svůj přístup a chce, aby bylo vždy po jeho. Martinova pozice slábne, florbal pro něj není tou nejvyšší prioritou ve smyslu budování, raději studuje a ještě s Kings vybojuje postup do nejvyšší soutěže. Ve sloučeném týmu Kanon Praha (Kings, FBT a Aqua) nastupuje spolu s dalšími osobnostmi pražského florbalu, které později vídáme v prastarých týmech jako Bourbon či Sokol Bubeneč nebo Přírodní vědy, později pak s Márou Broschem přechází do vznikající a postupující Bohemky.

Možná právě tito dva vetkli Panthers do osudu tu dvojakost a ten neustálý vnitřní zápas o to, jací chtějí vlastně být. Protože právě oni dva, kamarádi od dětství a zakladatelé klubu, byli a jsou každý úplně jiný. Mirek byl přísný a důsledný, tvrdý a neúprosný a nejraději měl hokejové golfáky s nápřahem až k zářivkám a dle toho taky vypadala jeho trenérská škola. Fyzická příprava na hraně snesitelnosti, kdy přežili jen ti nejodolnější a to jak fyzicky, tak psychicky. Oproti tomu Martin byl hračička, technik, měl rád legraci a prostě to nebral tak smrtelně vážně, jako Mirek a tak se stalo, že z naší historie vymizel a že se uchoval obraz zakladatele jen v Mirkovi Hladíkovi. A i to je možná typické pro nás a vypovídá to něco o nás a o našem obraze. Možná to nejvíce vystihuje naši povahu, že jsme a chceme být tvrdí a nekompromisní a přitom uvnitř bychom rádi byli a často i jsme pěkní hračičkové a hodní kluci a holky, ale navždy se to v nás bude tak trochu prát a bude naším osudem, že si z toho pořád nebudeme umět vybrat. Stejně tak to, jestli máme brát florbal až tak moc vážně a nebo jako především zábavu.

Sezona 1997/98 byla první, kdy se klub přihlásil do tehdy 4. ligy mužů, přestože věkový průměr byl okolo 16 let. Před začátkem sezony se pak Mirek Hladík rozhodl, že se vedle šéfa klubu a trenéra stane ještě hráčem. I proto že (a také možná právě proto) odchází však někteří zkušenější hráči, takže je musí nahradit dravé mládí, což se později ukazuje jako správný směr.

Tou dobou byl Miroslav Hladík také trenérem reprezentace žen a dostal se až na titulní stranu tehdejšího florbalového časopisu, na což byli tehdejší mladí Panteři patřičně hrdí. Navíc se z této opravdu pradávné doby podařilo z archivů vydolovat skutečné relikvie, které Vám v následující muzejní vložce pomohou pochopit, jaká to tehdy byla doba, plná skoro až naivního nadšení a zapálené pečlivosti a zároveň také nahlédnout do osobnosti Mirka Hladíka. Ten Pantery v této pravěké proslavil mimo jiné nekompromisním vyžadováním kompletní výstroje (stulpen) na zápasech a všechny zápasy tak začínaly přesilovkou. Od této doby se tedy datuje počátek budování  naší velké neoblíbenosti u soupeřů.

Archiv exponátů a relikvií

• Motivační dopis
• První adresář
• Předběžný plán sezony
• Technické věci - pokuty a povinnosti
• Shrnutí první poloviny první sezony
• Program prvního pořádaného turnaje

Na začátku sezony 1998/99 došlo k posílení z konkurenčního klubu Coyotes a k příchodu hráčů z týmu ŠSK Luka, který fungoval taktéž jako kroužek při ZŠ Trávníčkova a byl provázán s tehdy fungujícím mužským druholigovým týmem FLK Kings. Fenomény tohoto subjektu byli Evžen Jelínek, který se mimo jiné zapsal do dějin českého florbalu coby prvotřídní rozhodčí a Jan Šmíd, tehdy jeden z nejlepších brankářů. Toto byl zlomový bod ve vývoji klubu a díky početnému a silnému kádru tým dokázal svojí divizi s přehledem vyhrát a postoupit do 3. ligy mužů.

Začátky však nebyly snadné. Nový tým plný mladičkých hráčů bojoval proti často dvakrát tak starým borcům, přesto dokázal, že do budoucna se s ním musí počítat a že tento sport patří právě mladým hráčům, kteří vyrůstali s florbalovou hokejkou pod polštářem. Mnoho let totiž platilo pravidlo (a drží se v určité podobě v našem florbalu stále), že nejlepší florbalisté jsou bývalí hokejisté, případně hokejbalisté.

V této podobě (tedy spojením dvou kroužků) klub nabral novou sílu a fungoval dobře. Nicméně Mirek Hladík chtěl od týmu více a věděl, že pokud to mají Panteři někam dotáhnout, tak jedinou možnou cestou je založení mládežnických družstev (nesmíme zapomenout, že tým složený z kroužků dvou škol hrál sice ligovou soutěž mužů, ale z osmdesáti procent byl tvořen dorostenci a juniory, zbytek byli hráči ještě mladší).

Zde se začala psát další kapitola historie Panthers. Jako pole působení byla vybrána Praha 13. Díky náborům se tým rozrůstal i o ty nejmenší hráče. Většina trenérů byla z řad hráčů, kteří v Panthers začínali, čímž byla zajištěna jistá kontinuita. Jak se však klub rozrůstal, bylo nutné zajistit fungování nejen po trenérské stránce, ale též z hlediska organizace a fungování. Vedení se ustavovalo ve složení Miroslav Hladík, manželé Bobisudovi a Václav Hudeček. Určitou dobu toto spojení fungovalo, nicméně časem zkrachovalo na neschopnosti vzájemné domluvy a pracovní vytíženosti jednotlivých členů.

V sezoně 1999/2000 se i přes velkou snahu nepodařilo vybojovanou 3. ligu mužů udržet a následoval sestup znovu do 4. ligy. Příčinou byla velké množství odchodů do nového týmu FBC Fireballs, který nahradil skomírající tým ŠSK Luka a přešlo pod něj mnoho jeho bývalých hráčů z Panthers. Okolnosti jeho vzniku ilustrují poměry, jaké tehdy ve florbalové Unii panovaly – oddíl byl přihlášen do losu, aniž by tehdy formálně existoval. Založení proběhlo až 25. října 1999 podepsali se pod něj právě Jan Šmíd, Ondřej Boháč a Tomáš Hrdina, který byl hráčem Panthers a za Fireballs nastupoval načerno, protože se nepohodl s trenérem Hladíkem. Ten pak také na tuto sezonu svou činnost přerušil a funkci trenéra Panthers vykonával bývalý hráč Jan Patera. Za Fireballs dále hráli například Vladimír Čížek, Filip Junaniak, Aleš Merhaut, Josef Řehořek a Pavel Uher, Lukáš Krč a další.

Tak, jak se v této sezoně Panthers ve 3. lize nedařilo, tak se naopak Fireballs dařilo ve 4. lize a skončili na prvním nepostupovém místě. Začala jednání o sloučení obou celků, ze kterého měl vyjít jeden velký silný klub s lokální působností a silnou tradicí, kompletní mládežnická struktura a kvalitní soutěže. Jednalo se celé jaro a jistotu tomuto svazku dodal v té době do Panthers navrátivší se Mirek Hladík a 27. března 2000 došlo k tomu, že se občanské sdružení FBC Fireballs Praha přejmenovalo na FbK Panthers Praha a zastřešilo tak oba spojené oddíly.

Před začátkem sezóny 2000/2001 si klub dal za úkol opětovný postup do 3. ligy. Vzhledem k posílenému kádru sloučením s Fireballs a návratu Mirka Hladíka do pozice trenéra se to jevilo jako reálný cíl. Díky lanaření Martina Šolce se do klubu dostává Jiří Koutník, bývalý hráč týmu Sportcentrum 2000 - týmu ze 4. ligy, který ovšem neuspěl v baráži a spadl do 2. pražské soutěže. Spolu s ním přicházejí další opory z týmu Sportcentrum 2000: Radek Drbala (zvaný též Američan z Vysočan), Jan Hazlbauer, Filip Skalický a Pavel Kohout. Takto posílen klub odjíždí v srpnu na soustředění do Třeboně. Po výhře nad slabým regionálním týmem 13:2 přichází těžší soupeř, prvoligová Třeboň. Po obrovské bitvě Panthers vítězí 5:4 a přestože Třeboň nepřijela v kompletní sestavě, byla tato výhra velmi cenná.

S postupovými ambicemi Panthers vstoupili do sezóny, ale již od začátku se začínají objevovat rozpory některých hráčů s trenérem. Po pěti zápasech přichází první prohra s podceňovaným týmem RFK Pohoda. Vztah mezi hráči a trenérem se vyhrocuje. Někteří přestávají trénovat. Z osobních důvodů končí Jan Hazlbauer a Jan Patera. I kvůli nedostatku hráčů začíná trenér hrát, což vede k dalším neshodám.

Přes tato oslabení a problémy byly výsledky velmi slušné, z 20 zápasů pouze 4 prohry. V přímém střetu o možnost postupu přichází prohra s Bourbonem. Konec sezóny se odehrává v odevzdaném duchu a končí se na 5. místě s nejvyšším počtem vstřelených branek v 1. Pražské lize. Po sezóně odcházejí Petr Uchytil (jeden ze zakládajících členů klubu) a Josef Řehořek s trenérem Hladíkem do Tatranu Střešovice.

V této sezoně se také klub díky masivnímu náboru (kromě klasických letáků byly inzeráty v novinách Pražský Kudykam a na rádiu Zlatá Praha!) rozrostl z jednoho družstva na celkem čtyři - kromě mužské rezervy začalo fungovat družstvo juniorů (kteří kompletně nastupovali za muže a postoupili s přehledem do 2. ligy) a starších žáků. To měl nejprve na starost Ondřej Boháč, ale ten byl z funkce odvolán a místo něj družstvo trénoval Mirek Hladík a když pak v prosinci 2001 definitivně odchází do Tatranu, přebírá družstvo Václav Hudeček.

No a právě Ondřej Boháč poté odchází a zakládá vlastní tým, oddíl FbK Wildcats Praha a buduje ho od mladších žáků s vizí vytvořit svůj vlastní klub. Tento oddíl funguje dodnes, ale doplatil právě na to, že se v příliš malém regionu nedokázali všichni shodnout na fungování v jednom klubu a tak i po několika pokusech vytvořit mládežnická družstva má pořád tu jednu výchozí a postupně stárnoucí generaci hráčů bez další struktury.

Následovala přelomová sezona 2001/02 a její první krok pro další (a jak se později ukázalo úspěšný) pokus o postup do 3. ligy, bylo angažování nového trenéra Jana Patery (bývalého hráče Panthers). Po odchodu Miroslava Hladíka se vracejí Pavel Uher, Vladimír Čížek a Petr Tůma a na hostování přicházejí z týmu EMCO Cholerics Ondřej Krajíček, Pavel Kohout a Pavel Dorňák. A postupem času přibyli nováčci Karel Kos a Ivan Novozámský. Tito nováčci a navrátilci se nakonec ukázali být větší posilou než celá suita u Cholerics.  Mirek Hladík pak prošel mnoha klubu - po Tatranu jej čekala štace v FBŠ a poté na delší dobu zakotvil v Sokolu Vinohrady.

Již od začátku se hrála přetahovaná právě s Cholerics o vedení 1. pražské ligy. A přes výborné výsledky bylo čelo tabulky se středem velmi vyrovnané. Pro příklad poslední tým AGC Malá Strana B si stačil do konce ligy připsat 7 vítězství (z 24 zápasů). Po nevýrazném úvodu sezóny se začal prosazovat, hráči z „A“ týmu notně podporovaný, tým FBK Bohemians Praha B. A čtyři kola před koncem bylo jasné, že o dvě postupová místa se poperou právě Panthers, EMCO Cholerics a Bohemians. Panthers tehdy v životním zápase proti EMCU z již skoro beznadějného stavu 0:3 otáčeli v závěru na 4:3. EMCO všechny své čtyři zápasy prohrálo o gól a Panthers pak zaslouženě slavili postup a to i přes prohru v předposledním kole s Bohemians a protože z posledního utkání proti FLK Kings vytěžili tehdy ještě jen dva body za výhru, zajistili si i celkové vítězství v 1. pražské lize.

Další jenom letmé zmínky o mládežnických kategoriích zaznamenávají sestup juniorů zpět do 3. ligy. Naopak starší žáci postoupili zpět do 1. ligy, ale již během sezony je opouští Filip Rob, následně Tomáš Sláma a Dan Fišer a jdou za trenérem Hladíkem do Tatranu. Do vedení klubu vstupují další rodiče mladých hráčů. Na webu však jde ještě dnes dohledat rozhovor s členkou výboru z regionálního deníku. Tato maminka dnes již zapomenutého Jakuba Peška nejenom že zařídila a zaplatila vznik domény www.panthers.cz za 1.680 Kč, ale zakoupila a darovala klubu také sadu mantinelů, které jsou v hale dodnes v ceně 140.000 Kč! Vlastimil Dufek zakoupil a daroval certifikované branky v hodnotě 8.000 Kč a dále také formou daru platil měsíční provoz domény ve výši 630 Kč. Na správě a vedení klubu se dále podíleli ještě manželé Uhrovi, paní Šádová a zejména manželé Bobisudovi. Těmto a dalším patří velký dík, že v době, kdy klub neměl žádné své přirozené vůdce a jeho zakladatel ho opustil, se ho ujali a společnými silami a v rámci svých možností jej rozvíjeli.

V této sezoně pak také na opačném konci Prahy, v ZŠ Kozinovo náměstí v Hostivaři zakládá florbalový nadšenec Filip Klinecký amatérský florbalový kroužek, složený převážně ze studentů hudebního gymnázia Jana Nerudy na Žižkově a tří studentů Gymnázia Jana Keplera, čili společnost nadaná spíše intelektuálně než pohybově a toto společenství pod vedením trenéra samouka Davida Ghaliho (který tou dobou hrál 1. juniorskou ligu za FBT Praha a měl tedy jako jediný vůbec nějaké zkušenosti s ligovým florbalem), si dala za cíl zdokonalovat se a stabilizovat kádr pro přihlášení do soutěže. Probíhá vyvěšování náborových letáků a lanaření známých.

Sezona 2002/03 je, co se týče historie trochu chudší. Před sezonou proběhlo několik přestupů, někteří hráči z EMCO Cholerics se vrátili do svého týmu a už od začátku se čekalo, že půjde o těžkou sezonu, že se bude hrát spíš o udržení. Bylo to dáno přítomností pěti B týmů prvoligových klubů. K tomu se navíc příliš nevedlo druholigovým týmům z tehdejšího regionu Praha + Severozápad, takže reálný počet sestupujících kolísal od čtyř do šesti. Nakonec to ale dobře dopadlo a ve vypjaté minitabulce pěti týmů, které shodně získaly 20 bodů jsme díky vzájemným zápasům obsadili celkově sedmé místo, tedy i přes nejhorší brankový rozdíl a nejvyšší počet obdržených branek.. Zajímavostí tedy může být pár perliček ze soutěže, kde se proti Panthers proháněl Štěpán Slaný ještě v dresu Ústí, správce haly Radlice Přemek Fajc za Spartu a v brance SK B.U.H. Praha už tehdy nekompromisně seděl Jiří Klíma.

Z mládežnických kategorií pak jen útržkovitě: Junioři udrželi 3. ligu a objevují se zde již známá jména jako Petr Barák, Michal Boreš, Pavel Šáda, Jonáš Groš, Jaroslav Dvořák, Roman Dormišev, Jan Bobisud, Jakub Kolanda a další. Hrál proti nim například Roman Schichman tehdy v dresu Chodova.

Starší žáci pak udrželi 1. ligu se jmény jako Jakub Dajčar, Dalibor Baručák, Jan Máslo, Jiří Dufek a další.

Mladší žáci těsně nepostoupili do 1. ligy se jmény jako Marek Pech, David Kloubek, Tomáš Valenta, Lukáš Jenšík a  během sezony je opustili Jaroslav Janoušek, František Převorovský a nakonec i Daniel Rob (všichni do SSK Future). Hráli proti nim například bratři Kalinové s Tomášem Mikulou.

A o pár pater florbalové kvality níže se do poslední tehdy 6. ligy mužů se přihlásil tým FBC Thunder Balls (původně se chtěli jmenovat Fireballs!)  a cíl neskončit poslední se tehdy podařilo splnit bezchybně. Nutno podotknout, že je to opravdu potřeba považovat za úspěch, neboť konfrontace hráčů bez průpravy a někdy i talentu, navíc většinou v juniorském věku, proti zkušeným borcům pražské pralesní soutěže nebyla procházka růžovým sadem. Jména, která je třeba zmínit (v pořadí dle kanadských bodů :o)) Martin Eckstein, David Ghali, Vojtěch Müller (který hrál načerno jako Ondřej Fereš, protože tehdy hostoval z FbK Panthers do TJ JM Chodov), Jan Kudela, Štěpán Weber, Štěpán Auředník, Otakar Gernert (který později odešel do C.S.K.A. Hlásná Třebaň), Kryštof Kocot a fantom v brance Jan Veselka.

Sezona 2003/04 opět není, co se týče Panthers nijak zvlášť popsaná; tentokrát se však sestupu zabránit nepodařilo, navíc také Václav Hudeček do Vinohrad jako hráč a zůstává jako trenér a probíhá tak střední fáze velké krize klubu. Spory o způsob vedení ovšem neskončily a tým začal upadat nejprve po stránce sportovní a posléze i po stránce organizační. Paradoxně v této době však byly konečně po mnoha letech plánování a dohadování vytvořeny webové stránky klubu, o které se starala tehdejší nejen hráčská opora, brankář Filip Skalický. Ze stránek se zachovalo pouze torzo a to zejména a naštěstí historie klubu, která značně posloužila při tvorbě této komplexní historie klubu.

Juniory a Starší žáky postihl také sestup a Mladší žáci na předposledním místě v 2. lize také neoslnili – i když se zde objevují jména jako Jiří Ptáčník, Michal Kábrt, Vlasta Horák, Erik Strniště. Zkrátka špatná sezona, jak má být…

Naproti tomu bláznivé partičce s názvem Thunder Balls se jejich druhá sezona v 6. lize vydařila – navíc v přelomovém roce, kdy se měla zakládat nově 7. liga, byl cíl uhrát dobré umístění o to klíčovější. Nakonec se umístili v klidném středu tabulky, daleko od sestupových vod, s příslibem velkých změn do další sezony. Tým byl obohacen o další hráče: Jaroslav Dvořák (fiktivně pod jménem Jaroslav Smrčka, protože byl registrován v Panthers), Zdeněk Stratil, Jan Jedlička, Karel Trnobranský a Ondřej Stojanov (fiktivně na jméno Ondřej Stoklasa). Mimořádnou morální kaňkou však zůstává čin jistého funkcionáře Thunder Balls, který zfalšoval podpisy – paradoxně manželů Bobisudových – na přestupové listině Vojtěcha Müllera.

Trénovalo se jednou týdně v malé hale na Hagiboru, kde jako mantinely sloužily ty trámy na pozemní hokej a jednou týdně v Tatranské stodole v prominentním čase 22:00 – 23:30 a to ještě jen díky předstírání příslušnosti ke střešovickým Mužům C.

Sezona 2004/05 a pád o další soutěž níž, celková stagnace. Došlo k ukončení činnosti manželů Bobisudových coby správců a funkcionářů klubu. Novému vedení ve složení Eva Převorovská, Zbyněk Plas a manželé Petrželovi, což byli bez výjimky všichni rodiče od hráčů, bez nějakých sportovních manažerských schopností či zkušeností, navíc ve sportu a k tomu takto mladém, předávají postupem času a šrámy osudu zdevastovaný klub, který již jede jen ze setrvačnosti a velké týmy si na něj zvykly jako na pohodlnou farmu. Samotná nekompetentnost vedení by ale nebyla takovým problémem, kdyby v týmu existoval někdo, kdo by nejenom nějakou vizi o směřování a koncepci klubu měl, ale dokázal tuto vizi ostatním vnuknout a přimět je, aby táhli stejným směrem. Po odchodech velkých osobností jako Hladík a Hudeček klubu chyběl vůdce. Ze služebně starých hráčů se k tomu také nikdo příliš neměl a břímě tak postupně sklouzávalo na mladého Jana Tůmu.

Výsledkově se nevedlo ani Juniorům, kteří obsadili klidný střed poslední ligy, Starší žáci pak naopak zaznamenali úspěch v podobě postupu do 1. ligy. Mladší žáci a Elévové udržovali střed druhých lig. Během sezony klub opustili Jiří Cihlář (Future) a Martin Císař a Honza Bobisud (oba do Sparty).

Thunder Balls však touto dobou naopak rostou do objemu, do nově vzniklé 7. ligy zakládají B-tým (který v sezoně potkal legendární Termix), aby se mohl A-tým soustředit na smělý cíl – postoupit. Za tímto účelem je proveden poměrně masivní nábor a nejvíce se urodilo v lovištích na Gymnáziu Jana Keplera. Zároveň také proběhla změna vedení týmu, i proto, že se Filip Klinecký, částečně dílem vlastní naivity a obsese a částečně díky své neuvěřitelné píli a zarputilosti, začal věnovat tehdy revoluční novince florbal freestyle neboli air-driblingu a své umění zkusil prodat v Tatranu Střešovice. Vedení tedy začalo fungovat efektivněji ve složení David Ghali, Kryštof Kocot a Štěpán Weber.

Výsledkově se pak podařilo splnit cíl a postoupit z druhého místa do 5. ligy a B-tým vytáhnout až na 4. místo, kde na něj pak čekal postup administrativní – dodatečný. Tým byl rozšířen o další jména: Roman Kolenčík, Jan Búry, Petr Svojítka, Jakub Hajník, Michal Gula, David Gabriel, Jiří Žák a Šádí Shanaáh, který začínal v ŠSK Luka. Dále Tomáš Voborský a Stanislav Horniš z Future a střelec s neskutečným fyzickým fondem Ondřej Procházka z FKMP.

Za zmínku ještě stojí, že tou dobou už Thunder Balls měli tréninky v Radlické hale (kde naopak ještě tou dobou nebylo po Panthers ani stopy) a to hlavně díky tomu, že pondělní a páteční večer Sparta ani žádný další nájemce nechtěl. I díky tomu pak každý páteční večer byl pořádně dlouhý a trávil se v restauraci Kavos nad metrem Radlická, kterou nám pak doslova před očima zbourali, aby ustoupila budově banky.

Sezona 2005/06 jakoby pokračovala ve zlém snu, který neměl mít konce. Mužský tým Panthers, přestože v něm je mnoho stejných jmen, jako v dobách úspěšných, má zaděláno na třetí sestup v řadě. Schází se v mizerném počtu, zápasová morálka je minimální a o tréninkové se snad nedá ani mluvit. Junioři se snaží poněkud malátně postoupit z nejnižší soutěže, Starší a Mladší žáci jsou na chvostu svých soutěží.

Oproti tomu již zmiňovaný tým Thunder Balls je suverénem a ve vybojované 5. lize, (pouze ve vedlejší divizi než Panthers), se, zdá se, ani neohřeje a míří strmě nahoru za svým snem o první pražské lize. Zároveň si však uvědomuje, že bez rozšíření členské základny směrem dolů – tedy k mládeži, se bude jednat o sen jenom dočasný, v lepším případě jen velmi těžko udržitelný.

Z velké části to bylo štěstí, co přispělo k tomu, že se tyto dva odlišné osudy setkaly ve zrovna tu správnou dobu – na turnaj, kde hrál Jan Tůma za  Panthers, byl jako rozhodčí nominován Štěpán Weber z Thunder Balls a protože se oba zmínění dobře znali z Gymnázia Jana Keplera a ze školních florbalových akcí, přišla i brzy řeč na možnost sloučení. Tehdy pak také z úst Jana Tůmy padla věta, která by se skoro mohla stát mottem novodobé historie klubu: „No tak jo“.

Jelikož byl už leden, tak bylo do konce února (termín pro podání žádosti) relativně málo času – navíc, když nikdo z vyjednavačů (za Thunder Balls Kryštof Kocot a Štěpán Weber, za Panthers Eva Převorovská a Miroslav Petržela a prostředník Jan Tůma) neměli s něčím takovým žádnou zkušenost. I proto některá jednání probíhala neefektivně a někdy i úsměvně. Nikdo vlastně úplně nevěděl, do čeho jde, co ho čeká a jak se budou věci vyvíjet. Podstatné ale bylo, že přišla vize – plán toho, co s klubem udělat, jak by měl fungovat administrativně, soutěžně, materiálně i finančně. I tato vize se samozřejmě měnila, ale podstatné bylo, že přišla.

Soutěžně pak sezona dopadla (v mužské kategorii) optimálně – Thunder Balls svojí divizi vyhráli a postoupili z prvního místa a Panthers, kterým dodalo motivaci to, že je o co hrát, nakonec svojí soutěž udrželi. Do týmu přicházejí Jakub Černý, Luděk Dytrt a zároveň se připojuje skupinka žen, vedená Živou Böhmovou, která již dříve rozběhla jednání s Thunder Balls.

Sezona 2006/07 byla bez nadsázky přelomová, kdy se klub odrazil ode dna, prodělal Velký třesk a od té doby se začal znovu rozpínat. Po 13 letech došlo ke změně názvu na FbC Panthers a z oficiálně ustaveného vedení ve složení Kocot – Weber – Převorovská, se poslední jmenovaná zvláštním způsobem vytratila, dodnes se přesně neví, jak to bylo. Nemilým překvapením bylo, že oproti původní smlouvě o převodu závazků a pohledávek se najednou objevil celkem výrazný schodek hospodaření Panthers před sloučením. Nutnost razantních úspor a omezení tak výrazně zbrzdila růst nově oživeného klubu, který i tak byl impozantní. Do soutěží bylo přihlášeno 9 družstev a hlavním cílem bylo kádr stabilizovat, aby se udrželo, co se dá a v druhé fázi jeho pročistění. To se povedlo u všech mládežnických kategorií, které se podařilo novátorstvím a nadšenectvím strhnout k další činnosti. Ne zcela se to však podařilo u služebně starých Panterů, kteří měli jistotu, že minimálně soutěž, kterou udrželi, si zahrají a navíc mají možnost dostat se do A-týmu, vedeného kvalitním a zkušeným trenérem Markem Broschem z Bohemians, kterého se nám díky známosti podařilo na tuto první sezonu angažovat. Tito staří kluci zřejmě došli na konec své cesty a většina z nich se dál rozhodla nepokračovat.

Výsledkově byla sezona spíše smolná, přes velmi dobrý začátek skončili Muži nakonec blíže k sestupu než postupu, o který dlouho bojovali – na druhou stranu byl by to třetí postup v řadě prakticky stejného týmu, čili cíl více než smělý! Junioři naopak měli postup takříkajíc na lopatě a měli k tomu i velmi kvalitní, i když převážně dorostenecký kádr, ale unikl jim o vlásek. Starší a Mladší žáci a Elévové byli kapitolou samo o sobě – jako bychom se vrátili o deset let zpět, kdy se děti florbal teprve učili. Nebylo možné se opřít ani o elementární dovednosti a základy řádu či sportovního myšlení. Pozitivní bylo vytvoření nového ženského týmu doslova na zelené louce, který byl složen z hráček začínající až v dospělém věku a jeho výsledky byly do budoucna velkým příslibem. Během sezony tým opustila pozdější hvězda extraligy a reprezentace Klára Rozumová.

Začalo dlouhé období výchovy mládeže v Panthers. Do vedení se dostávají mladí lidé, kteří florbalem žijí již od mládí a mají tak bezprostřední zkušenosti z prostředí českého florbalu a současně efektivně zvládají organizaci velkého sportovního oddílu. Po částečně nevyhnutelných počátečních turbulencích v rámci vedení se ustálila trojice funkcionářů. Kryštof Kocot jako pokladník, Štěpán Weber jako sekretář a Jan Tůma jako předseda občanského sdružení Panthers. Všichni tři též působí jako trenéři a hráči. Vedle nich ve vedení působil také málomluvný až tajemný Miroslav Petržela, který měl na starost elévy a přípravku. O jeho schopnostech panovaly v horším případě pochybnosti, v lepším případě naivní představy. Každopádně přes počáteční nedůvěru působil jako člověk slušný a byla reálná šance, že svojí práci bude dělat nejlépe, jak dovede a že jeho komunikace s ostatními členy vedení se zlepší, až si k nim najde přes jednu generaci cestu.

Navíc všichni byli nově vzniklou administrativou, trénováním a studiem natolik vytíženi, že bylo velmi dobré, že existoval někdo, kdo se o tuto důležitou část klubu staral.

V tomto roce také klub započal spolupráci se svým hlavním florbalovým partnerem, společností Spinflo, dodavatelem značek Unihoc, Zone a McDavid. Co se týče zázemí tak tato sezona byla z dnešního pohledu již nepředstavitelná – trénovalo se v hale při ZŠ TGM v Ruzyni a muži v hale na Radlicích, která byla po odchodu Sparty obsazena SSK Future a při tehdejším vyjednávání o pronájmech byl ve hře celý osud nového klubu – pokud by se nepodařilo sehnat prostory k trénování, jenom těžko by se klub mohl existovat. Stejně tak nepředstavitelné a zničující bylo tehdy celoklubové soustředění v Rumburku, kdy na všechny kategorie byli dohromady čtyři trenéři.

Sezona 2007/08 šla zase o krok dále – založeno bylo družstvo Dorostenců a doplněna tak kompletní struktura mládeže. Kádr jako takový bylo potřeba postupně obměňovat, s tím jak končili hráči, kteří se nechtěli tolik snažit nebo tolik týmu obětovat a to napříč kategoriemi. Dařilo se ale průběžně a velmi dobře doplňovat a poskytovat nový domov kvalitním a pracovitým hráčům, kteří ve svém klubu necítili dostatečnou podporu a zázemí a zároveň věděli, že pokud by se rozešli každý jinam, přišli by o svou partu. Náš klub byl pro to tedy ideální volbou - mohl jim poskytnout to, co jim chybělo a zároveň tu bylo místo pro každého. Tímto způsobem tedy zhruba během jedné a půl sezony přišlo z týmu Lhokamo Praha cca 35 hráčů, kteří šli většinou s trenérkou Zuzanou Kovářovou, která přišla před sezonou.

Výsledkové zlepšení přišlo okamžitě: Muži se probojovali do nadstavby o postup do 2. ligy, kde uspěli (dodatečný postup z prvního nepostupového místa), Junioři taktéž postoupili do 2. ligy, Muži C skončili první a jistili tak případný sestup B-týmu, Dorostenci byli na prvním nepostupovém místě, Starší žáci postoupili z prvního místa do 1. ligy a Mladší žáci ze třetího místa také do 1. ligy.

Negativem bylo ukončení spolupráce s Markem Broschem, který musel dát přednost trénování ve svém mateřském klubu, protože si prezident FBŠ Martin Musil všiml, že svého nejlepšího trenéra má upíchnutého bůhví kde. Výpadek trenéra A týmu však trval necelou sezonu – již při nadstavbě se k týmu připojil Kamil Sedlák s hráčskými a trenérskými zkušenostmi z extraligového Třince.

Sezona by to tedy byla jako vysněná, kdyby na ní nebyla kaňka v podobě skoro až nechutného konfliktu ve vedení, mezi Miroslavem Petrželou a mladým vedením. Jádro konfliktu bylo staré jako sloučení samo – stručně řečeno ani jedné straně nevyhovoval způsob, jakým ta druhá prosazuje svoje vize. Mladá trojice zastávala více centralizovaný a plánovaný způsob vedení a byla v tomto ohledu na jedné lodi. Mirek Petržela na toto nebyl zvyklý, naopak byl zvyklý na to, že si dělá „svoje“ Elévy a do těch mu nikdo nemluví a on také nemluví do toho ostatního. Tato vize ale nemohla v praxi fungovat, navíc při společném rozpočtu a hlavně v čase, kdy bylo nutné šetřit opravdu na všem, aby byly prostředky na umořování dluhu.

Problém tedy eskaloval přes vzájemnou nedůvěru až ke skoro otevřenému konfliktu. A protože existovaly signály, že se po sezoně chce od klubu odtrhnout a vést si „svoje“ děti po svém, rozhodlo se, že se bude jednat a sice tak, že ho vedení zbavilo funkce trenéra. Rozhodnutí to bylo špatně připravené, načasované, interpretované, vymyšlené i provedené – inu člověk se nedostane do podobné situace každý rok. Vlivem mnoha okolností zejména nepochopení rodičů a vedení klubu sebe navzájem a legislativou ČFbU, která má za úkol chránit hráče před kluby, došlo tedy uprostřed sezony a rozehrané soutěže k odvedení jednoho celého družstva elévů Miroslavem Petrželou a jeho pomocníkem Zdeňkem Janouškem do SSK Future, což přišlo Markovi Jarochovi obzvláště vhod. Panthers tak zůstala hrstka nepřipravených kluků, co si neuměli pinknout a dvě prázdná družstva elévů. Kuriózním způsobem, který pro jistotu nebyl nijak zdokumentován, protože porušoval legislativu ČFbU, bylo jedno z těchto družstev převedeno pod SSK Future a „naše“ děti ho tam dohrály.

Klubu tak k tomu všemu, co měl slibně rozjeté, přibyla jedna velká starost dlouhodobý problém – protože jak víme, talentované děti již nerostou na ulici tak, jako v dřívějších dobách.

Kdybychom sezonu 2008/09 nazvali opět přelomovou, tak by nikdo nemohl namítat. Tréninkově byla zcela obsazena hala Radlice a byla spuštěna spolupráce s textilním gigantem Nike.

Výsledkově sezona dopadla tak, jak měla – čili dle možností – Muži A jakožto nováček těžké soutěže obstál a usadil se v klidném středu, Muži B vybojovali postup, takže se dotáhli do ligy pod A tým, Junioři uhráli svoje historicky nejlepší umístění – 3. místo v 2. lize, C tým naopak zůstal za očekáváním, stejně jako Dorostenci. Mladší žáci nedokázali vybojovanou 1. ligu udržet, což se však povedlo Starším žákům. Elévové zůstali bolavou ránou a místem pro dlouhodobou práci.

Vzhledem ke kvalitnímu kádru v kategorii Starších žáků a k nespolehlivým výsledkům v kategorii Dorostu, přišlo na program dne jednání s týmem RFK Pohoda Praha, který byl stejně jako Panthers aspirantem na postup. Trápilo ho však, že neměl juniorské družstvo a tak by musel zakládat nové. Vznikla tedy dohoda, která měla být výhodná pro obě strany a měla zajistit postup do 1. ligy dorostenců a zároveň posílení kádru juniorů do náročné 2. ligy juniorů. Výsledkem byla nakonec paradoxně situace, kdy ani Panthers ani Pohoda postup do 1. ligy nevybojovali.

Klub v této sezoně kromě ženského družstva Lhokamo Praha posílili Petr Kalina a Tomáš Mikula, Petr Mandok, Tomáš Fait, Martin Maňák, Jiří Klíma, Robert Horák, Dominik Schimon a navrátilec Ivan Novozámský.

Zajímavostí pak může být ještě pokračování cesty Mirka Petržely, který ve Future dlouho nepobyl a poroučel se ještě v sezoně do Tatranu, kam za ním po sezoně jeho společník Zdeněk Janoušek převedl (i když se ztrátami) původní kočující enklávu. V Tatranu pak zažil spolu se synem zřejmě zlaté časy, kdy zastával i funkci šéftrenéra mládeže. Není bez zajímavosti, že však od té doby se z neznámých důvodů snížila kvalita a konkurenceschopnost střešovických mládežnických celků.

Do sezony 2009/10 přihlásili Panthers rekordní počet družstev – celkem 17. Přihlášeny byly dvě mužské rezervy: Muži E a Muži D (navazující na původní Thunder Balls), C tým Dorostenců, B tým Starších žáků a družstvo Juniorek. Zároveň vznikl dceřiný oddíl Cirkus Praha, který má pouze družstvo žen a v rámci ČFbU funguje samostatně, ale zastřešení outsourcuje od Panthers, což svědčí o kvalitě a funkčnosti struktury celého sdružení. V této sezoně byla (i když to nelze úplně takto říci) dokončena transformace klubu – byly dokončeny procesy, které mají za cíl klub efektivně spravovat a řídit; jedná se zejména o sdílený pracovní prostor, multifunkční a sofistikovanou databázi členů a systém evidence plateb. Vývoj těchto nástrojů samozřejmě pokračuje neustále.

Výsledkově jsme navázali na uplynulou sezonu, v Mužích A to znamenalo proklouznutí možnosti postupu mezi prsty na posledním turnaji, u Mužů B pak udržení v soutěži. Muži C a D si pak chytře počkali na dodatečný administrativní postup. Junioři A byla velká neznámá – do trenérské pozice byl dosazen dosavadní šéf RFK Pohoda Vladimír Mařík a výsledky ani herní projev týmu nebyl ideální, přestože je samozřejmě nad míru jasné, že neměl před sebou vůbec lehkou práci. Tu pak po vzájemné dohodě ukončil a společným trenérským vedením byl nakonec dotažen do konce cíl udržení v soutěži. Junioři B a Dorostenci A si pak ve svých soutěžích s přehledem zajistili postup a Starší žáci podruhé zajistili setrvání v nejvyšší soutěži. Ženský tým měl smůlu pro zvolený hrací systém, kde byla šance na postup zcela minimální. I tak ale vzhledem ke zkušenostem, které má, uhrála velmi dobrý výsledek.

Klub v této sezoně kromě hráčů z RFK Pohoda posílili Petr Kadlec, Jakub Rybka, Petr Novák, Tomáš Urban, Filip Kraml a Michal Kramoliš.

Před sezonou 2010/11 probíhá několik trenérských změn. Vzpomínaný Miroslav Petržela se synem přecházejí za zvláštních okolností ze Střešovic do dalšího pražského klubu TJ JM Chodov a Mirek Hladík pak po mnoha letech ve Vinohradech vstupuje do SSK Future, se kterým kolem roku 1998 jednal za Panthers o sloučení, ke kterému tehdy pro odpor hráčů nedošlo. Oba se pak spolu se Zuzanou Kovářovou a Štěpánem Weberem potkávali v 1. lize dorostenců a zatím co trenéři Panthers oslavili polovinu sezony vzájemným sňatkem, oba Mirkové, kteří v minulosti zasáhli do historie Panthers, naopak vyhazovem – Hladík po neshodách s Markem Jarochem a Petržela těžko soudit, každopádně to byla jeho poslední štace. Ne tak jeho syna, kterého ještě stihl poslat na zkušenou do Bohemky, následně do švédského Warbergu, Boleslavi a Startu než se pak přesunuli zpět do Olomouce. Vystřídal tak rekordní počet klubů, včetně Sparty, kam odešel z Panthers.

Smutným svědectvím toho, jaký je pohled pod pokličku florbalu a sportu v současné době obecně, je fakt, že z původního počtu cca 20 hráčů, které rodiče odvedli z Panthers proto, aby je uchránili před vedením a následovali tak svého trenéra, došli do dospělého věku jen čtyři – David Šimůnek (Panthers), Adam Tlapák (Tatran), Petra Nosková (Elite) a Adéla Jůzová (Chodov).

Do Panthers naopak před touto sezonou přichází posila trenérského týmu Karel Vancl – zkušený trenér a tehdejší školitel trenérů a svěřen mu je kvalitní tým Juniorů A, kam navíc přichází z Tatranu Pavel Daněk a vrací se David Polcar, který tam odešel těsně po sloučení.

Oproti původnímu plánu však nový trenér nejel na soustředění, na které se jelo už počtvrté do Rumburka a ačkoliv areál byl velmi oblíbený, bylo to tenkrát naposled. Kromě jiných neshod se správou areálu se ještě povedlo právě partičce nadějných Juniorů provokovat po večerce místní chasníky tak dokonale, že jeden z nich, Filip Štraus, tehdejší vycházející brankářská hvězdička, skončil v nemocnici a jen zásluhou chápavého lékaře a tolerantních rodičů se dále nic nedělo. Navíc páni “ochranka-vyhazovači“, kteří celou situaci sledovali s poklidem této profesi vlastní, ještě upozornil, že můžeme být rádi, jak dopadl. Zbytek juniorského týmu se pak musel ukrýt do trenérských pokojů, jelikož místní začali lačnit po krvi a kdokoliv neznámý byl potenciální obětí minimálně slovní potyčky. Třešničkou na dortu pak druhý den ráno bylo reakce správce areálu, když na naší stížnost, že uklízečka přišla v sedm hodin (pokoj měl být vyklizen do devíti), podrážděně konstatoval, že se nám to těžce vstává, když do ranních hodin dovádíme na diskotéce. Pro některé zlomyslnější, či cyničtější Pantery pak bylo zadostiučiněním, když těsně poté, co jsme areál opustili, tak byl takřka celý vyplaven a tím jsme se s ním rozloučili. Dospělí měli svůj turnus ve Dvoře Králové a začalo tak období hledání místa, kde se bude pořádat soustředění.

Muži A pak po lepších letech prožili horší sezonu, spousta divokých výsledků a neobvyklých situací. Za zmínku stojí na úvod hrdinný pohárový zápas s Libercem a ligové zápasy s Tatranem B, který posílila trojice Princ – Dóža a von der Pahlen, zápas s Future B, kde dával nehrající sekretář klubu Štěpán Weber dva góly z nájezdu a poslední dvoukolo o bytí a nebytí a přetahovaná s Athletics a Orkou. Do Německa za prací odešel během sezony Petr Novák a po sezoně skončili poslední dva Pohodáři, David Jurášek a Tomáš Formánek a bylo jasné, že s týmem se musí něco udělat.

Rezervní týmy B a C se tragicky propadly o soutěž níž a postup slavila jen veteránská partička uctívající slovo Thunder. Po této sezoně byla v reakci na to změněna koncepce mužské dospělé složky, aby se toto neopakovalo, zejména byla omezena zbytečná fluktuace hráčů na jiné soupisky a omezen počet týmů. Jak se nedařilo Mužům, tak se ale dařilo Juniorům, kteří pod novým trenérem vyrovnali nejlepší historické umístění – 3. místo v 2. lize. Dorostencům se podařilo udržet nejvyšší soutěž.

V této sezoně pak přišlo údajně koncepční rozhodnutí ČFbU, které posunulo všechny věkové kategorie o jeden rok nahoru – mužem/ženou se tedy nyní hráč/ka stává již v 19 letech, inu, co je ve Švédsku, to musíme mít také. V praxi to však, kromě ztráty jednoho roku v mládeži znamenalo to, že se přeskočil každoroční cyklus toho, kdy se mladší ročník učí od staršího. To bylo samozřejmě citelně znát v kategorii starších žáků, když do nejvyšší soutěže přišly dva ročníky slabších mladších žáků, kde ještě pořád zívala díra potom „nuceném výseku“ v roce 2007, a ti pak bohužel nejvyšší soutěž museli opustit.

Ženskému týmu se opět nepodařilo dostat se do nadstavby, když skončil třetí a o bod ho předstihl právě tým Cirkus.

Od této sezony klub postupně začíná na místních školách vést florbalové kroužky, první vlaštovkou byla ZŠ Mládí a poté následovala ZŠ Klausova a ZŠ Kuncova. Na konci sezony se pak Weberovým narodil syn Max a Marka Jarocha zavřeli do vězení, načež se Mirek Hladík vrátil do Future, kde pak skončil po neshodě s novým vedením.

Následující sezona 2011/12 měla být lepší a navrátit klub do původních pozic. Soustředění mládeže se odehrálo v divoké České Kanadě v Kunžaku a dospělých podruhé ve Dvoře Králové, kde už se k týmu připojilo několik posil: Michal Buchta, Přemysl Bališ a Patrik Míka, Honza Prokeš a jeden ze zakládajících členů Honza Borák a do ženského týmu Veronika Raková. Zaznamenali jsme ale také odchody, kromě Lucky Denkové do Děkanky odchází také Jirka Kropáček do Startu, který postoupil a spolu s ním také Jirka Ptáčník, který se ale hned po sezoně vrací a končí také Jiří Klíma zvaný Behemot, jehož nahradili právě mladík Prokeš s veteránem Borákem a spolu s talentovaným Kuderou vytvořili silnou trojici.

Bylo znát, že A tým mužů by po třech letech pod trenérem Sedlákem potřeboval změnu a ta změna se nabízela v podobě úspěšného trenéra Karla Vancla. Vše bylo dohodnuto, ovšem již od počátku se projevovaly různé drobné nebo výraznější problémy, které pramenily ponejvíce ze špatné komunikace a přetížení v pracovním i osobním životě, takže vše vlastně víc nefungovalo, než fungovalo. Karel Vancl postupně odříkával soustředění, pohár, tréninky, takže de facto týmu, který byl připraven na změnu trenéra, zůstal trenér původní. Výsledkově to byla zase sezona jako na houpačce, spousta zbytečně ztracených bodů a zápasů a celkově nevyzrálost a nestabilita – psychická a i herní – což stačilo na umístění v klidném středu tabulky.

Rezervní týmy rovněž uhrály výsledky na úrovni svých soutěží, i proto, že velké množství mladých hráčů muselo získat více zkušeností v dospělém florbale. Zajímavostí je družstvo Muži E, které bylo od této sezony určeno pouze pro hráče bez průpravy, kteří přišli jen tak hrát v pokročilém věku a kde se vlastně spustila taková rozvojová laboratoř florbalových nadšenců.

Junioři rovněž zažili opačnou sezonu, než byli zvyklí, a i přes kvalitní kádr bojovali na opačném konci tabulky, než by si představovali, a to zejména vlivem zhoršeného přístupu služebně starších hráčů, kteří si mysleli, že jsou dobří a mají něco nahráno. Dorostenci už tentokrát sestup odvrátit nedovedli, protože vše stálo na ročníku 1995 a konkurence byla veliká. Oproti tomu ve Starších žácích, kteří odehráli svojí poslední sezonu bez výkonnostních košů, a v další mládeži se dařilo už sklízet ovoce práce trenérů z posledních let a postupně vychovávat mladou generaci připravenou pro lepší zítřky.

Hlasitě o sobě dal vědět ženský tým, který kromě toho, že se dostal do osmi-finále Poháru, kde vypadl s Chodovem, vyhrál svojí skupinu 2. ligy, následně se utkal v nadstavbě s vítězem druhé skupiny Sokolem Královské Vinohrady, kde ve dvou zápasech zvítězil a postoupil do Baráže o 1. ligu, ve které uspěl a stal se tak účastníkem 1. ligy.

Pro sezonu 2012/13 je tedy potřeba založit mládežnická družstva a i když tu pokusy v minulosti již byly, bylo jasné, že je potřeba na tom s někým spolupracovat. Podařilo se dohodnout spolupráci s týmem Vosy v kategorii Juniorek a se Sokolem Rudná v Dorostenkách. Kromě toho přišly posily jako Klára Šarochová, Renata Jandová a na střídavé hostování Eva Krauskopfová. Mužská složka se obohatila zbytkovou mládeží, která přicházela ze skomírajícího Future, k čemuž se přidal i klenot v podobě Jaroslava Janouška, který v Panthers před lety začínal, ze Sparty pak přišel Pavel Dvořák a z ostravského FBC David Kolář.

Jeden by řekl, jakou mají Panthers „smůlu“ na trenéry, když spolu s transferem hráček s týmu Vosy přišel i trenér Tomáš Mádr, který na první pohled vypadal důvěryhodně, ale spolupráce s ním přinášela různé problémy od komunikace s hráčkami po samotné vedení tréninků a zápasů a spolupráce s ním byla ukončena. Podobně jako u Tomáše Petržely jsme v něm nalezli sběratele klubových navštívenek.

Výsledky Mužů A byly ale stále neuspokojivé, pořád se opakující chyby ve všech činnostech a série mnoha zápasů bez bodu opět málem stála soutěž, nebýt mocného finiše na závěr. Rezervní týmy opět ve svých soutěžích na svých místech a pouze Juniorům se podařilo opět dosáhnout třetího místa. Dorostenci pak i přes veškerou snahu s mizerným počtem hráčů, navíc psychicky zdecimovaným dlouhým trápením, zaznamenal druhý sestup v řadě a podtrhl tak jen kletbu ročníků 96 a 97.

Ženy A vyřadil z Poháru extraligový Tatran team Děkanka a jako nováček 1. ligy se zabydlely hodně rychle a to i přesto, že si od nich dal pauzu jejich dlouholetý trenér Jan Tůma, kterého nahradil Kryštof Kocot s Lukášem Jenšíkem. Ovšem soutěž byla tak vyrovnaná a ztrát bodů bylo tolik, že to nakonec stačilo na ne úplně sympatické 9. místo se ztrátou osmi bodů na dodatečně postupující Vinohrady z místa čtvrtého.

Zajímavostí pak je, že pro družstvo Mladších žáků se nám podařilo sehnat roli v reklamě na Hamé a Mirek Hladík v této sezoně spustil do soutěže svůj nový oddíl Blue Wings, který vytvořil z kroužku při DDM Jižní Město v kategorii dorostenců. Soustředění mládeže bylo tentokrát v Kadani a dospělých v Kralupech.

Před sezonou 2013/14 už pak byly oba turnusy soustředění v areálu Lokomotivy v Plzni a předcházela mu v případě Mužů A plnohodnotná letní příprava. Vedl ji Kamil Sedlák, který ale měl do sezony s trénováním A týmu skončit a na jeho místo měl přijít krizový manager Jan Tůma. Kýžený efekt to však nemělo, tým se i přes slibný začátek trápil a nebýt tehdy toho, že se soutěž rozdělovala, mohl reálně hrozit sestup o patro níž. Tato organizační změna nás tedy uchránila a naopak se dá pohledem optimisty říci, že nám o 8 bodů unikl postup do tehdy nově vzniklé Národní ligy. Vzpamatovaly se ale rezervní týmy a Béčko vypráskalo svojí soutěž, nutno dodat s velkým přispěním soupeřů, kteří první pozici svými výkony v posledních kolech naprosto rezolutně odmítli, Céčko pak dokonce bez jediné prohry, Déčko pak „pouze“ druhé a Éčko se vyškrábalo až na sympatickou pátou příčku.

Junioři ve složení ročníků 95 a 96 odvrátili hrozbu sestupu a Dorostenci postoupili zpět do 2. ligy. Po památném zápase Panthers – Blue Wings pak došlo k oslovení prostřednictvím Míry Hladíka a bylo dohodnuto spojení oddílů a obnovení spolupráce s tehdejším zakladatelem klubu. Ten se pak ještě během končící sezony připojil k Mužům A a bylo uspořádáno zimní soustředění pro Muže a Ženy A. Ty pak vylepšily svůj loňský výsledek a skončily na páté příčce, pouze šest bodů od Jičína, který nakonec postoupil do extraligy. Během sezony je posílily Michaela Hrubá s Šárkou Topičovou z Elite a Nikola Chimincová s Petrou Šusterovou a Nelou Škopánovou z Mladé Boleslavi. V pozici hlavního trenéra končí Kryštof Kocot a na jeho pozici se dostává vycházející trenérská hvězda Lukáš Jenšík. Starší žáci s ročníky 99 a 2000 zakončit svou pouť ze čtvrtého až v nejvyšším koši.

Na začátku přípravy sezony 2014/15 pak přichází hodně dalších změn, nejvýraznější je odchod několika hráček za Míšou Hrubou do nově vzniklého týmu Sparty a velmi nesympatické jednání z jejich strany, které vyvrcholilo historicky první arbitráží s účastí našeho klubu, která nám dala zcela zapravdu, což není úplně běžné. Náhradou za to přicházejí další posily Anežka Slaná, Eliška Nedvědová, Lýdie Baráková (sestra legendárního Petra Baráka), Nikola Šrámková, Míša Mizerová, Kristýna Vaníčková a Natálie Sátrová. V mužské části jsme pak zaznamenali návrat Honzy Prokeše z Liberce, naopak tým opouští Přemysl Bališ a Pavel Dvořák. Zlákat Sparťanskou krví se pak nechal talentovaný dorostenec Vítek Halamíček, ještě během sezony se vrátil, ale už mu to nepomohlo. Začínají postupně také přicházet kluci z Rudné a vzniká tak postupně oblíbená rudenská kolonie.

Velká očekávání jsou od Míry Hladíka, kterému byly svěřeny týmy Dorostenců A, Juniorů A a Mužů A. Velké plány a hluboká odbornost začaly ale postupně získávat šrámy, o kterých se sice vědělo, ale šly by zvládnout, nebýt prazvláštní Mirkovy povahy, která se za ty roky změnila pramálo. Již na předsezonním testování se začaly projevovat specifické charakterové kazy, které postupem času zapříčinily nemožnost spolupráce s čím dál více lidmi ne právě po stránce pracovní – odborné, ale po stránce lidské. Špatná komunikace, neschopnost uznat vlastní chybu a málo respektu k druhému a příliš mnoho k sobě samotnému, bylo to, co celé spolupráci nakonec zlomilo vaz.

Výsledkově se nevedlo zase tak špatně, poměříme-li to s předchozími roky. Všichni ale cítili, že tým má navíc, ale málokdo zase vycítil, že zbytečné hecování a soustředění se na výsledkové cíle, může být spíše překážkou a svázáním rukou. Zároveň výběr sestavy nebyl vždy ten nejsilnější, ale takový, jaký byl nebo mohl být trenérovi loajálnější. Přišly opět zbytečné ztráty bodů, tentokrát ponejvíce z prodloužení. Snaha tým vyburcovat díky strachu z vnitřního nepřítele před zápasem s Chodovem B měla spíše opačný vliv a tři body získal podceňovaný soupeř. Následovalo opět zimní soustředění, které bylo jako pokračování nějaké hry na pustém ostrově – kdo přežije. Realizační tým v zájmu zlepšení situace rozšiřují Lukáš Jenšík a Štěpán Weber, ale situace se nelepší, navíc nespokojenost rezonuje i týmem Juniorů a Dorostenců, takže se nešlo vyhnout ukončení spolupráce s Mirkem Hladíkem. #dejavu

I přes řadu negativ, která by byla pěkně dlouhá, je třeba nezapomenout i na to pozitivní, co nám spolupráce dala a to nejenom ve zkušenostech, jak vycházet s lidmi, tak i po sportovní stránce. Podobně jako nás před lety Karel Vancl nakopnul k trénování 3x týdně, přiměl nás Mirek k tomu to posunout dál a vylepšit spoustu věcí, připravit druhou sadu dresů, pracovat s videem či více zapracovat na systému. Bohužel ale bylo možné si jenom vzít ponaučení, inspirovat se a vzít si to dobré a to špatné nechat. Dohromady to bohužel nešlo.

Stejně tak nešlo po zpackané sezoně udržet tým Juniorů v soutěži a tak se s ní po sedmi letech museli rozloučit a Dorostenci pak nedosáhli na postup, na který měli.

Muži B skončili ve středu tabulky a Mužům C nebylo tedy nic platné druhé postupové místo. Muži E uhráli svoje nejlepší umístění (4. místo), ale i přesto bylo toto družstvo v rámci reorganizace po sezoně zrušeno (spojeno s Muži D).

Ženy pak potvrdily vzestupnou formu, v Poháru se dostaly opět do osmi-finále, kde opět vypadly s extraligovým týmem, tentokrát s Elite Praha a během celé soutěže si vypracovaly v čele až neuvěřitelný bodový náskok, který pak s umem sobě vlastním v těžkých chvílích rozdávaly svým soupeřkám, naštěstí si ten jeden rozdílový nechaly pro sebe. Následným premiérovým play-off prošly jako nůž máslem, ale jelikož předpis soutěže neumožňoval přímý postup, znamenalo to účast v Baráži o extraligu. Tam je čekal, kdo jiný, než Sokol Vinohrady a bohužel dva roky, i když v bídě, ale v extralize, jsou znát. Po vítězství Panterek v prvním utkání se Vinohrady zbavily svých trenérů a sérii pak otočily a uchovaly si extraligovou příslušnost.

Sezona 2015/16 je jedna z těch výjimečných, je to desátá od sloučení a od velkých změn v klubu a symbolicky v kulatém výročí tohoto okamžiku nejen bilancujeme, ale nakopáváme klub dál. Začněme ale od konce téhle sezony, protože ten byl jednou velkou euforií - začalo to postupem mužů z Divize do Národní ligy, pokračovalo přímým postupem žen do Extraligy a třešničkou byl pak postup juniorů do 2. ligy. Rozrůstá se počet členů, trenérů i tréninkových skupin. Otevřena je nová tréninková hala Jeremi sport na Lužinách a je tam přesunuta část tréninků, neboť do haly v Radlicích se již všechny nevejdou a pořizují se nové mantinely.

V život je uvedena redakce klubu tvorba článků a reportů z každého utkání nebo turnaje každého družstva, tedy nejen těch elitních, což od nás úspěšně ostatní kluby později odkoukají. Kromě facebookového se mladí nadšenci Tomáš Hruška a Tomáš Pauček starají i o videokanál a po mnoha letech máme i nový web.

Opustili jsme totiž myšlenku, že si sami vytvoříme komplexní a sofistikovný systém, který by předběhl svou dobu. Nechali jsme si pomoct od Karla Petráka staršího a vznikla tak webová prezentace klubu s redakčním systémem a e-shopem, která odpovídala alespoň chvíli standardu. Tento web nahradil tedy už velmi zastaralý „modrý“ web, který Panthers zdědili od Thunder Balls a i ten jsme pro potřeby archivu zazálohovali na thunder.panthers.cz.

Modernizovalo se i po materiální stránce - utlumila se spolupráce s Nike a posílil se vlastní design a výroba dresových kompletů, přibyla plnohodnotná druhá - červená sada dresu.

K desetiletému výročí moderní historie klubu jsme uspořádali také první RETRO setkání pamětníků a odchovanců a po delší době se konala řádná členská schůze, kde jsme uvedli v soulad stanovy spolku se skutečností. Kromě reformy výkonného výboru a vzniku funkce prezidenta a revizora byla nejviditelnější změna názvu klubu, který opustil zkratku FbC zděděnou po Thuder Balls a vrátil se k původnímu názvu Panthers Praha. V kvízech o historii klubu by se mohla někdy objevit otázka, zda-li byl někdy Lukáš Jenšík členem výkonného výboru. Pokud na takovou otázku někdy narazíte, tak vězte, že odpověď je ano, byť to bylo zhruba na deset minut, ale bylo to tak.

Byla dokončena fúze s klubem Lhokamo Praha, které předcházelo již několik hromadných příchodů a tímto vznikla v našem klubu další subkultura. Tuto událost však zastínila mnohem významnější a sledovanější akce, která probíhale po celou tuto sezonu - spolupráce s Elite Praha, což zasluhuje samostatnou a rozsáhlou odbočku.

Panterky byly po neúspěšné Baráži, Elite se naopak v play-down zachránilo právě proti Vinohradům. Elite se prezentovalo jako elitní, čistě ženský a ambiciózní oddíl a v té době zažíval situaci podobnou té, kterou jsme sami zažili před necelými deseti lety - tedy odvedení mládeže do jiného klubu - konkrétně do FBC Texas.

S ani jedním z klubů jsme neměli žádné vztahy ani zkušenosti a vlastně jediným propojením, vztahem a důvěrou byl kontakt Štěpána Webera s Jaroslavem Jelínkem, kteří se znali již z dřívějška. Bylo tam jen lehké propojení přes některé hráčky (Lucka Denková, Lýdie Baráková, Radka Topičová). Zároveň se oba kluby částečně překrývali i lokálně, byť to se taky nakonec ukázalo, že je trochu jinak. Dávalo tedy smysl začít budovat spolupráci a nekonkurovat si a vytvořit společně konkurenceschopný celek.

Je velmi obtížné popsat v krátkém rozsahu a plynule to, co se za ten rok všechno odehrálo, každopádně to byla historicky zatím jednání nejspletitější, nejnáročnější a nejabsurdnější a těžko si představit, že to někdy něco v budoucnu překoná. Atmosféra, ve které to vše probíhalo, se dá nejlépe popsat jako informační mlha. Tým Elite měl v čele Stanislava Richtera, který byl starší a neměl florbalové zkušenosti. Působil ale jako člověk, který je zkušený v byznysu a jako člověk, který umí sehnat peníze a něco budovat. Informací o něm ale bylo málo a ty, které o sobě říkal on sám, tak působily dobře, ale díky naší ostražitosti a péči řádných hospodářů jsme se naučili, dávat si čím dál větší pozor a všímat si detailů. Druhým zdrojem informací byli ostatní lidé (především hráčky), kteří se ale vesměs vyjadřovali neurčitě a také velmi mlhavě. Nejčastěji padal v souvislosti se Standou přívlastek “hodnej” a nebo, když už se šlo vyloženě na dřeň, tak třeba někdo prohlásil, že se Standou je to složité nebo dokonce těžké.

Standa Richter byl prazvláštní postavou, která měla schopnost vzbuzovat lítost a soucit. Stalo se tedy třeba to, že Standa něco slíbil nebo měl za úkol udělat a nestalo se tak, dostal vás tím do nepříjemné situace a vy, místo toho, abyste na něj byli naštvaní, tak vám ho bylo líto a odpustili jste mu. Tenhle prožitek s námi sdílí desítky dalších lidí z florbalu a ten, kdo to teď čte, tak se možná pousměje a řekne si - to je ono. Lidé se dělí na ty, kteří od spolupráce s ním odstoupili, na lidi, kteří toho využívali nebo zneužívali a na lidi, kterým to nevadilo. A díky tomu to mohlo běžet tak dlouho.

Nepátrali jsme tedy úplně potom, proč se část ne úplně velkého klubu najednou rozhodne odejít, z vlastní zkušenosti jsme věděli, že chyba je vždy na obou stranách. Postupně jsme na to ale přicházeli, jaké to je se Standou spolupracovat. Těžko popisovat, co nás dráždilo více, jestli manažerská nekompetentnost, trenérská nesoudnost či nekonečné slibování a ujišťování, které mělo za úkol často jen uklidnit a získat čas. Brzy jsme pochopili, že se Standou je to prostě těžké. Pořád jsme ve spolupráci viděli potenciál a to proto, že v ideálním světě bychom se doplnili - my jako mladí kluci z praxe, kteří tím žijí a k tomu velkej taťka Standa, který se nemusí starat o operativu, dělá byznys a umí sehnat peníze.

Dávalo to smysl a o to víc, že jsme si v naší pozici připadali jako ti silnější, jako ti, kdo mají více trumfů v rukávu. My měli funkční organizaci, plnou, fungující a ambiciózní mužskou strukturu a do toho rostoucí ženskou složku, podpořenou spoluprací s Rudnou, nějakou klubovou identitu a historii, region sice starou, pořád fungující halu. Jediné, co nám chybělo, byl ten elitní florbal a další finanční zdroj. Bohužel ale Standa to vnímal úplně stejně, ale opačně - tedy že on je ten, kdo má v této spolupráci navrch a že Elite je v tomto tandemu ten silnější a komu se má umetat cesta. Toto všechno bylo ale nikdy nevyřčeno a vše se odehrávalo v náznacích a mezi řádky. Když už se šlo na dřeň, tak se nám Standa svěřil, že původně se o Elite staral jeho kamarád Radim Kropáč, který je po smrti a Standa mu slíbil, že se o Elite postará a že ho nenechá padnout. Zápletka jak z filmu a nevíte, jestli máte brečet nebo se smát. Dlužno dodat, že my dobře víme, co je patos a co je sentiment a máme pro to snad až nekonečné pochopení. Tady jsme ale narazili zřejmě na strop, protože jedna věc je soucit a druhá věc je vnímání reality. A to bylo Standovou slabinou.

Kromě toho jsme zjistitli, že slabinou Elite je vlastně i vše ostatní, protože organizačně to nedávalo smysl. Mládež byla pouze prostředkem k tomu účastnit se nejvyšší soutěže a nebýt spojení s Future a zděděním kvalitních hráček odtamtud, tak by ani nebylo koho doplňovat. Koncepce byla tedy založena na nadstandardních penězích, které do oddílu přitékaly. Jak jsme ale později zjistili, tak i tady to bylo jinak - ty peníze byly převážně z dotací, které klub čerpal mírně řečeno kontroverzně (například v jiných městských částech, než reálně působil nebo na jiný účel) a pak to byly osobní peníze Standy Richtera, které do toho neváhal nalévat. Bohužel to bylo ale nalévání do hrdla bez trychtýře, tedy velmi neefektivní a neudržitelné.

Sezona běžela, Elite se účastnilo Extraligy s mládeží půjčenou od nás a Panterky bojovaly o postup do z 1. ligy bez mládeže s pokutou za toto provinění. Na vše bylo tedy zdánlivě dost času, ale právě jen zdánlivě. Standa byl často mimo realitu a to nejen v těch věcech, které vyžadují sebereflexi, ale i ve věcech mnohem objektivnějších - třeba v pravidlech a předpisech. Místo, abychom tedy hledali konkrétní řešení a formy spolupráce, jsme často museli vysvětlovat a dokládat, že nějaký Standův nápad opravdu nelze provést.

Původní představa totiž byla, že budou oba kluby fungovat samostatně a pouze budou spolupracovat. To vycházelo ze Standovy představy, že nějakou mládež stále má. Odmítal si zřejmě připustit, že by mu opravdu všechna odešla a věřil tomu, že je přesvědčí, aby zůstaly. Když už bylo jasné, že mládež máme dohromady opravdu jenom jednu, tak se začalo mluvit o společném náboru. Další oblíbenou pohádkou bylo to, že za rok začne stavět sportovní halu na Praze 3, kde podle jeho slov žádné kluby nejsou, takže nábor tam půjde dělat zcela snadno.

Naší velkou trpělivostí a shovívavostí se nám postupně dařilo jednání posouvat funkčním směrem a přesvědčit Standu o tom, že jediné reálné řešení je buď kluby sloučit nebo je nechat oddělené případně spolupracující, ale s nějakou jasnou strukturou. Marné bylo Standovi vysvětlovat, že pokud se sloučí kluby, musí se sloučit i jejich zastřešující spolky. A ještě těžší bylo vysvětlit mu, že spolek nepatří jeho jednateli a že s ním nemůže nakládat jenom tak, jak se sám rozhodne. Pořád se snažil ve spolupráci být ten, kdo bude mít tu výhodnější a svrchovanější pozici, což by samo o sobě nebyl problém, problém byl ale v tom naprostém nepoměru, kolik do toho kdo přinášel.

Zpětně se tedy ukázalo, že naše slušnost, vstřícnost a respekt ke staršímu člověku se nám vlastně nevyplatil a že jsme přišli o mnoho hodin a dnů našeho času. Ten jsme věnovali pomáhání člověku, který ale o pomoc nestál. Poučením je, že je často lepší být mnohem přímočařejší. Až v průběhu jednání jsme pojali podezření, že Standa hloupého jenom hraje a že jenom hraje o čas. Nedávalo to ale smysl, protože čas hrál proti němu.

V lednu 2016, kdy zbývaly dva měsíce do podání žádostí o sloučení oddílů a tři měsíce do podání žádosti o zpětný převod mládeže jsme se definitivně utvrdili v tom, že spolupráce není možná. Bylo v jedné z plodnějších chvil, kdy se řešila možnost sloučení, kdy Standa prohlásil, že nástupnický oddíl musí být Elite, protože Panthers přece nikdo nezná. Chápali jsme už tehdy, jak to myslí, ale zároveň to byl ten ukázkový projev chování člověka, který má s prázdnou rukou pocit, že karty hrajou pro něj. Nemělo smysl ho přesvědčovat, i když stačilo se podívat na výsledky společného náboru, kdy všichni zájemci se ozvali nám a Elite nikdo - i když mohlo to být i tím, že jim třeba nikdo neodpověděl.

Z naší strany tedy bylo jasno, ale čekali jsme, co bude dělat Standa. Ten překvapivě dělal, jakoby nic a jednání se bezcílně odehrávala dál, byť už ne tak intenzivně, protože jsme na to přestali tlačit. Zbývalo tedy převést zapůjčenou mládež zpět. Na začátku sezony, když k zápůjčce došlo, jsme chtěli od Standy písemně garantovat to, že buď dojde ke sloučení a nebo k převodu mládeže zpět, ať sezona dopadne jakkoliv. A už tehdy Standa překvapil svou iracionální reakcí - byl zaskočen, cítil se podveden, že je pod tlakem a několikrát nám to vyčetl a pravděpodobně dodnes nepochopil, že to bylo od nás jediné racionální a zodpovědné řešení. I proto je na místě ho nepodezírat z podlosti, ale právě spíše z naivity a nekompetentnosti.

I tak jsme měli co dělat, aby se to stihlo a po nekonečných obstrukcích a zákulisních hrách to zdárně dopadlo. O tom, jak vypadalo finanční dohadování a vyrovnávání se asi není třeba zmiňovat, ale věnujeme tomu zvláštní vzpomínkový článek.

Nevíme přesně kdy byl ten okamžik, kdy se Standa začal shánět jinde, každopádně nám to řekl, až když to měl upečené. Ve florbalovém prostředí se máloco ututlá, takže zvěsti o tom, že Standa oslovuje kluby v Praze i v jiných krajích se žádostí o zapůjčení mládeže na další sezonu, se k nám samozřejmě donesly a to včetně toho, jak všechny dopadly.

Kde ale Standa nakonec pochodil bylo paradoxně, ale zároveň zcela pochopitelně v Bohemce. Paradoxně proto, že mezi kluby nebo spíše jejich kádry panovala silná rivalita, pochopitelně pak proto, že vedení Bohemky jsou ještě o ligu ostřejší hráči, než jsme my, nebojí se velkých projektů. Lépe umí číst lidi, takže se se Standou netrápili, jako my, ale slíbili mu to, co chtěl - tedy to, že bude vrchní, samostatný a bude moct o všem rozhodovat. A taky mu slíbili, že nedochází k žádné fúzi, ale že spolupracují dva suverénní kluby. Vše si dobře ošetřili a ve chvíli, kdy Standa nefungoval tak, jak měl, tak měli nástroje, jak to řešit. Dlužno dodat, že zas tak složité to nebylo.

Extraligová sezona 2016/2017 byla pro Panterky první a pro Elite poslední a bylo zase vlastně celkem smutné to pozorovat. Naše první sezona bylo čiré nadšení a zapálení, tým zůstal hodně pohromadě a ke zkušené Marušce Topolové se přidala Kristýna Horňáková.

Pět bodů v prvních dvou kolech to jenom umocnilo - dlužno dodat, že los byl perfektní - nejdříve SKV a poté právě Elite. Oba dva dříve spolupracující týmy se na konci sezony sešly v druhém kole play-down, tedy v sérii pravdy, kde se vítěz jde ještě zachránit do Baráže a poražený po čtyřech zápasech soutěž opouští. Více než symbolické vyvrcholení. Ale až takové drama to nebylo. Větší drama bylo pro Standu sehnat halu na pořádání. Série dopadla jednoznačně 4:0 v náš prospěch a přestože dva ze čtyř výsledků byly vyrovnané a individuální kvalita a zkušenost byla na straně soupeře, tak Panterky prokázaly větší vůli, odhodlání a jednoduše řečeno silnější víru v to, že to má smysl.

Elite se tedy poroučelo o ligu níž, ale bylo jasné, že je to konec celého klubu, byť to Standa ještě dlouho nedokázal přiznat a mluvil a snil o restartu, aby dostál svého slibu zemřelému příteli.

V této sezoně pak jinak slavil mistrovský titul s Herbadentem bývalý trenér Elite a budoucí trenér Panthers Jaroslav Jelínek. Muži prožili také euforickou sezonu a jako nováček projeli soutěž klasicky po divizním způsobu Start - Cíl, tedy skončili první po základní části první už kolo před koncem a mohli tak z posledního zápasu udělat exhibici. Památné byly zápasy s Jaroměří, kterých bylo tu sezonu celkem sedm - kromě dvou v základní části ještě jedno pohárové a čtyři ve čtvrtfinále. V semifinále pak střešovická Stodola, která se stala domácí halou pro oba naše elitní celky, viděla dvě vyrovnané bitvy i rozhodující páté utkání, které naši borci nezvládli a pomyslný bronz pro nováčka Národní ligy jim byl pak nakonec málo, protože mysleli výš. O týden později si hráči juniorského věku (Lukáš Pokorný, Zbyněk Tomiška, Tomáš Hradec, Dominik Hudec a Josef Zelinka) mohli na stejném místě spravit chuť, když získali jako nováček 2. ligy juniorů zlato.

Vše bylo tedy zalité sluncem, vše se dařilo, nábor probíhal úspěšně, v létě jsme poprvé uspořádali letní kemp pro členy i pro veřejnost, přišla na nás kontrola ze správy sociálního zabezpečení, kterou jsme prošli bez výhrad, takže jsme možná měli až moc pocit, že nás nic nezastaví. I proto jsme možná stále věřili tomu, že si svépomocí a za pár korun dokážeme naprogramovat a provozovat vysněný vlastní systém, který by sdružoval a spravoval všechny agendy, které klub provozuje. Vždycky jsme byli fascinováni tím, jak činosti systematizovat a automatizovat, zároveň jsme na sebe nevyvíjeli dostatečný tlak. Epizoda s webem, která měla být varováním, že takto to nepůjde, nás možná ještě na chvíli uspala a oddálila okamžik, kdy jsme si naplno uvědomili, že takto to nepůjde. V této době jsme tedy v čele s Kryštofem Kocotem investovali hodně energie do digitalizace procesů a byli jsme v tom ještě pořád napřed před ostatními, ale nemělo to trvat dlouho. Chtěli jsme prostě řešení levné, rychlé a kvalitní a ještě na klíč a svépomocí. To nemohlo fungovat, ale žili jsme to v té době.

Druhá “elitní” sezona 2017/2018 byla v ledasčems podobná té předchozí, nechybělo nadšení a přidaly se zkušenosti a posily. Do ženského týmu přišla řada hráček přímo z Elite, některé z Bohemky, ale původem z Elite (Veronika Zittová, Barbara Jelínková, Tereza Syslová, Ivana Miklíková a Kristýna Vranová), tým naopak opustila jedna z ikon a střelkyně Eva Krauskopfová, která zamířila na Chodov. I tak ale tým prokázal, že se s ním musí počítat, když fantasticky vyhrál na turnaji Czech Open. V lize z toho bylo krásné 6. místo, vyřazení od úřadujícího mistra a spousta pamětihodných výsledků, kdy jsme o body obírali i TOP týmy jako Ostravu nebo Chodov. Naopak Chodov (v sestavě s Marcem Lombinem) pak o jeden bod předčil naše juniory, kteří brali “pouze” stříbro. I muže čekal podobný osud, už tedy neobhájili prezidentský pohár za vítězství v základní části a skončil až čtvrtí a po výběru soupeřů na ně zbyla nechtěná Traverza. Tým však v té době tuto výzvu přijal, protože věděl, že pokud má hrát o postup do 1. ligu, tak musí Traverzu porazit a je jedno, jestli ve čtvrtfinále nebo ve finále. Série skončila ve čtyřech zápasech s naší jedinou výhrou a někdo to bral jako osud, někdo jako nespravedlnost a někdo jako znamení, že to náš strop.

Postoupilo ale naše Béčko, tatranské ženy se vrátily do Extraligy a nejen proto jsme svou domácí halu přestěhovali z Tatranu do Hostivic, kde jsme původně pořádali jen výjezdní utkání a slibně vypadala i spolupráce s místním sportovním oddílem. Zároveň jsme živili naději na stavbu haly v našem regionu nebo v Rudné.

Oslavili jsme 25 let klubu a díky pomoci Davida Mašáta staršího jsme se odhodlali konečně uspořádat větší akci nejen sportovní, ale i společenskou. Přidaly se k nám holky z končícího a dříve slavného oddílu Děkanka. Nekončily a naopak stupňovaly se naše snahy rozšířit počet lidí, kteří se o chod klubu starají každý den. Kamila Sedláka jsme instalovali do pozice sportovní a metodické pozice, Ivana Miklíková se zapojila do práce se redakcí a sociálními sítěmi a objevili jsme také sice mladého, ale velmi talentovaného juniora Honzu Sysla, který se osvědčil jako pořadatel, zdravotník a organizátor. Možná si vzpomenete na tento rok, kdy jedním z často skloňovaných spojení bylo GDPR nebo-li implementace směrnice o ochraně osobních údajů do legislativy a vnitřních předpisů a jak toho bylo všude plno a všichni dělali důležité, jak to řeší. Nás se to nedotklo, protože tuto problematiku jsme měli správně vyřešenou již dříve a nová pravidla jsme tak již splňovali a mohli jsme mít tedy jen zase radost, že jsme v něčem napřed.

Sezona 2018/2019 jakoby zase navazovala na tu předchozí - ženám se podařilo obhájit 6. místo a mohlo jim být ctí, že se je ve čtvrtfinále vybral úřadující vicemistr Chodov proto, že zápasy ty zápasy jsou atraktivní prověrkou. Dlužno dodat, že se ani tato sezona neobešla bez nakupování posil, které musely kádr doplnit. Muži navázali na sestupnou tendenci - v základní části skončili až sedmí, protože ostřílení borci od Traverzy věděli, že soutěž začíná až v play-off. Od myšlenky k činům ale bylo daleko a tým opět vypadnul ve čtvrtfinále, ve čtyřech zápasech, ale tentokrát s Orkou a týmem proběhla velká deziluze a zklamání, hlavně z toho, že nezvládli ono pověstné přepnutí na play-off mód. Úspěšně navázali také junioři, kteří vyhráli základní část i nadstavbu 2. ligy a rozloučili se tak s 2. ligou stylově. Druhá účast na turnaji Gothia přinesl titul mladším žákům

Na členské schůzi dochází k rezignaci Martina Bajera coby revizora klubu a nahrazuje ho Michal Rupa, dlouholetý trenér mládeže a “člen rady starších”, který u toho byl s námi od počátku moderních dějin. Jeho uvolněné místo pak doplnil David Mašát.

Do klubu pak po sezoně přicházejí Pavel Skazko z Tatranu a Ladislav Hrma z Texas Longhorns (dříve FBC Texas). Ano, to je ten tým a dokonce i ten člověk, který se podílel na odvedení mládeže z Elite, což samozřejmě klubem, zejména ženskou složkou, která z Elite pocházela a která znala pouze ten jeden narativ, rezonovalo, ale zároveň tou dobou už se veřejně vědělo, jak to se Standou vše bylo. Byla to pro nás velká naděje, protože jsme přivedli dva “sporťáky” odjinud. Doposud jsme až na výjimky brali pouze z vlastních zdrojů a “cizím” jsme tolik nevěřili, neměli jim co nabídnout a nebo jsme je nechtěli přetahovat z klubů, které na nich stály. Slibovali jsme si o toho právě ten odstup a pohled zvenčí a nějaké obohacení. Také jsme si hodně slibovali ve směru lokální spolupráce s jejich původními oddíly (Nové Strašecí a Texas), což se ale pak rychle ukázalo jako lichá představa.

A tak se tedy po dlouhých a náročných čtyřech sezonách stalo to, že oba elitní týmy nevedl jeden stejný trenér a osobnost klubu Lukáš Jenšík. Odvedl spoustu dobré práce, ale jako každý udělal také chyby, které už nešly napravit a bylo to čím dál náročnější. I přesto ale nerad svoje místo u mužů opouštěl a nahradil ho právě Ladislav Hrma, u týmu však zůstali dosavadní asistenti Andy Nováková a Míla Mattes, Pavel Skazko se pak stal asistentem Lukáše Jenšíka u extraligového týmu a začal se i více věnovat mládeži.

Zase nás čekalo stěhování a to do úplně nové haly ZŠ Rudná, což byl jediný projekt nové haly, který byl v celém okolí realizován a i díky tomu mohla být dále prohlubována spolupráce s místním oddílem a to dokonce i na úrovni výměny hráčů. Náš mužský tým zůstal pohromadě, byl doplňován kvalitními juniory, kteří byli již odchovanci moderních dějin a dobře tak využil impuls v podobě nového trenéra, který byl sice úplně jiný, ale splňoval alespoň z počátku jejich náročné představy. Ale začalo se zase více vyhrávat a to je vždy příjemné. Sezonu skončili na třetím místě a ve čtvrtfinále je čekal souboj s Wizards, který ale po dvou kolech přerušil kovid a také došlo k pamětihodné události, kdy správce haly Zdeněk Poláček v náhlé nevolnosti upadl ze schodů a shodou náhod se na to přišlo brzy a díky přítomnosti Jany Ježkové, Honzy Sysla a ještě jednoho zdravotníka z Wizards se ho podařilo zachránit, byť to tak z počátku nevypadalo.

Juniory čekala premiérová účast v nejvyšší soutěži juniorů, která se změnila na otevřenou soutěž, za což je často kritizovaná - často oprávněně, ale často se taky zapomíná na argumenty, které zdůrazňují pozitiva tohoto systému. Jedním z nich je třeba možnost účasti našeho družstva ve chvíli, kdy jsme na to byli připraveni a ne ve chvíli, kdy jsme na to měli nárok (již dvě sezony dříve), ale vstoupili jsme tam ve chvíli, kdy jsme byli konkurenceschopní. Úvodní kvalifikace nám však přinesla dva silné soupeře Spartu a Liberec, takže jsme směřovali do druhé skupiny, kterou jsme ale vyhráli a opravným pavoukem jsme se dostali do play-off, kde nás nejprve čekala památná série s Chomutovem, úvodní prohra, venkovní vyrovnání a rozhodující třetí utkání v Hostivicích. Následně byl nad naše síly úřadující mistr ze Střešovic, v jehož sestavě nastoupilo celkem šest budoucích Panterů (Kočandrle, Jančík, Chochlovský, Vavoroušek, Wojnar a Buzík). Zaznamenali jsme také historický úspech na turnaji Czech Open, kde muži urvali bronz a dorostenci stříbro na Prague Games.

Ženský tým si zajistil udržení a účast v play-off z osmého místa, ale i tady byla vidět sestupná výsledková tendence a tehdejší elán byl už pryč a týmy pod námi na tom byly o dost hůře co se týče kvality, ale jejich kádry byly většinou mladší - náš kádr naopak patřil spíše k těm starším a v této sezoně jsme také ustavovali klubové rekordy, bohužel ale co se týče rozdílu skóre v naší brance. Sezonu jsme zahájili památným Open Air utkáním na Štvanici, kde nás hostila Bohemka a ve vyrovnaném zápase pak rozhodovalo fotbalové nastavení, kolem kterého bylo zbytečně moc emocí - zkrátka nezazněla siréna a rozhodující branka Bočanové byla tak sice po čase, ale regulérní, nedalo se nic dělat. A symbolicky s Bohemians jsme se pak sešli taktéž v emotivním virtuálním superfinále, které připravil Český florbal v době koronavirové uzávěry. Fanoušci hlasovali prostřednictvím facebooku a ve finále to pak bylo opět o chlup pro klokanky. Po této sezoně pak končí na lavičce ženského týmu jako hlavní trenér Lukáš Jenšík a tým přebírá Jaroslav Jelínek s Pavlem Skazkem.

Ještě než ale k nám přišel čínský virus, stihli jsme absolvovat nejúspěšnější tažení na švédské Gothii, kdy jsme přivezli zpět zlato pro mladších žáků a broz juniorů a dorostenců. Na letním Czech Open pak vlivem menšího počtu týmů hlavně ze zahraničí jsme se navždy zapsali do historie dvojí účastí ve finále, kdy proti sobě nastoupily dva naše mužské týmy.

Rok 2020 byl velmi speciální pro všechny, florbal nevyjímaje. Najednou jsme se dostali do reality, která nešla plánovat a nešla předvídat. Snažili jsme se být pozitivní a dodávat lidem optimismus, který jsme sami často neměli, stejně tak jako jsme sami se sebou bojovali v tom, jak máme často absurdní a nesmyslná nařízení plnit a nebo je obcházet, jak pracovat se situací, kdy víme, že se něco má nějak dělat oficiálně, ale přitom je to na hlavu postavené.

Velkou ale nevyřčenou otázkou bylo, jak se připravovat na sezonu 2020/2021, když bylo téměř jisté, že neproběhne, protože stát (nejen ten náš) na sebe vzal roli zachránce všech a v zájmu jednoho dobra napáchal jiné škody. Tahle epizoda si určitě zaslouží také samostatný souhrn paměti, ale v tuto chvíli je ještě příliš brzy. Co je možná třeba zmínit zde a co v kostce tohle období vystihuje, je reakce běžných lidí a členů, kteří se velmi divili, že kluby (nejen ten náš) vypadly ze všech kompenzačních programů a bylo tedy hodně na nich, jak situaci ustojí finančně. To, jak se podaří ustát období kovidu z hlediska členské základny, tak to bylo víceméně jasné, že bude záležet na kvalitě organizace a na tom, jak dokáží pracovat se členy v této mimořádné situaci a dnes již můžeme říct, že patříme k těm, kteří to zvládli, alespoň co se týče čísel a to i díky náborovému webu Začni s florbalem!

Na tuto sezonu se paradoxně mohutně zbrojilo a nakupovaly se posily, zejména do juniorů, že o to bolestivější bylo, že stihli odehrát jenom kvalifikaci a na baráž s Chodovem už nedošlo, památné bylo taky dohadování se se Spartou na termínu vzájemného utkání. Muži odehráli pouze pět utkání a ponořili jsme se do druhého lockdownu, kdy jsme se ze všech sil snažili nepřestat pracovat jak na vnitřních činnostech organizace, sportovních věcech každodenních i dlouhodobých a pracovat i s naší komunitou nad běžný rámec (soutěže, online tréninky, podcast…) a všichni odvedli dobrou práci. Neváhali jsme ani vyslat naše mladé hráče a hráčky poslat na hostování do Finských soutěží, které běžely, ale ne na dlouho. Sdílená kancelář klubu, poskytnutá legendou klubu Martinem Ecksteinem, už tomuto provozu a režimu přestávala stačit a tak jsme se na Nový rok 2021 stěhovali do nové kanceláře na Laurové, kam později přesouváme po dlouhých 15 letech jsme se konečně “odstěhovali” z Tůmovic obýváku.

V lednu se také restartovala Extraliga žen, což nás rázem dostalo do výhody oproti jiným “neelitním” oddílů, které dál musely pracovat v režimu lockdownů. Namísto toho jsme si mohli užít pozici profesionálních sportovců a jejich servisu a dali jsme si opravdu záležet - naše internetové vysílání a studio bylo tehdy na špičce a všichni si to užili. Na špičce ale rázem byly i samy extraligové #princezny, byť sezona byla velmi náročná - ne ani tak kvůli samotnému kovidu, ale vlivem dlouhého přerušení a odložení řady zápasů se herní systém vrátil do dávných dob, kdy se hrály dvě kola za víkend. Panterkám ale tento režim sedl, tým fungoval a trenéři měli šťastnou ruku a bylo z toho nakonec historicky nejlepší umístění 5. místo po základní části a velká naděje do play-off, že by se mohlo poprvé i podařit pootevřít bránu semifinále. A možná o to smutnější bylo pak to, že i přesto a přes úvodní vyrovnaný zápas, skončila celá série opět 0:4 a na tým to nejspíše mělo větší vliv, než se mohlo v tu chvíli zdát.

Neodehraná sezona byla smolná pro naše silné ročníky - 2002 v juniorech a 2006 ve starších žácích, kteří pošilhávali po účasti na MČR a nikdo už se nedozví, jak by to dopadlo. Náplastí za to bylo jejich vítězství na turnaji v Brně. Muži si pak spravili chuť, ale tím také zvýšili své vlastní očekávání, stříbrnou medailí z Czech Open, kdy ve finále nestačili na prvoligové Karlovy Vary.

Po organizační stránce jsme byli tuto sezonu opravdu rozjetí a stihli jsme toho hodně, jmenujme zejména přechod z našeho budovaného systému správy klubu do členské sekce, která začala už v roce 2020, ale vzhledem k okolnostem to trvalo dlouho. Přešli jsme také do pracovního prostředí Google Workspace, což skutečně byly další velké kroky v digitalizaci a profesionalizaci klubu. Znovu a lépe jsme nastavili organizační strukturu klubu a opakovaně se ji pokoušeli ustalovat - na pozici marketingového pracovníka se po Nele Havlíkové a Tereze Pitterlingové usadil Tomáš Pauček a na pozci juniorního sekretáře se vystřídali postupně Dan Ježil, následně Eliška Škvorová a od podzimu 2021 Matyáš Hudec.

Po pěti letech také proběhla revize stanov, v rámci které byla zrušena jako nadbytečná a nefunkční pozice prezidenta klubu a Kryštof Kocot se z ní přesunul do role kontrolora. Výkonný výbor se změnil ze čtyřčleného na pětičlenný. Poprvé v historii došlo k tomu, že se při volbě vybíralo ze dvou kandidátů a hned také došlo k tomu, že se nerozhodlo v prvním kole hlasování a muselo se jít do druhého, kde nakonec Dan Horna získal více hlasů než Michal Rupa.

Do sezony 2021/2022 jsme vstupili s velkým očekávání a se silným vědomím toho, že toto musí být ta sezona, kdy se nám vše povede. Zbrojení pokračovalo a i přesto, že do Bohemky odešel Karel Petrák a hned začal pravidelně bodovat a jeho mladší bratr Jaroslav se dostal do juniorské reprezentace a nabídek měl dost a přesto zůstal, mužský tým byl až extrémně silný a kladl na sebe velká očekávání.

Do toho přišly ne úplně šťastně vyřešené (byť jistě dobře myšlené) situace ze strany Českého florbalu - jedna byla ohledně prodloužení lhůty na přeregistraci hráčů, což způsobilo nerovnost v přestupním chování klubů a druhá věc byla výjimka pro hráče ročníku 2002, kteří měli možnost do konce roku nastupovat ještě v juniorské kategorii.

Tohle vše v kombinaci s vlastnostmi hlavního kouče a šéftrenéra v jedné osobě Ládi Hrmy se nakonec ukázalo jako příliš silný nápoj, který chtěl každý chutnat, ale nikdo dopít. Jinými slovy také se možná honilo více zajíců a chyběla pak koncentrace na provedení. Junioři i přes nejsilnější kádr v historii nedokázali porazit Tatran Střešovice, odkud navíc přešlo mnoho posil. I tak se ale povedlo postoupit do nejvyšší části soutěže a obsadit krásné 8. místo v nejelitnější společnosti. Zklamání ale přišlo v play-off, kdy se nejprve vypadlo s Kladnem a následně i ve spodním pavouku s Libercem.

Nezadařilo se ani v Poháru, přesněji řečeno vypadlo se v podobné fázi jako obvykle, ale takto silný a široký tým měl na to dojít mnohem dále než do Kralup. Porazili jsme ale Bučis, což byl i v sezoně hlavní rival v boji o postup. V základní části jsme sice skončili na krásném druhém místě se čtyřmi prohrami, ale z toho dvě byly právě s Bučisem a bohužel poměrně přesvědčivé (ne výsledkově, ale herně). V prvním kole play-off to vypadalo bledě a Orku jsme museli přetlačit až v pátém utkání. Kolap se pak dostavil o sérii později, v pátem utkání s podceňovanou Plzní, která nakonec postup do 1. ligy uhrála přes Baráž.

Velká deziluze a zklamání tehdy objímala celý tým a jeho širé okolí a připravovali jsme se na vlnu odchodů, která nakonec nebyla tak velká a fatální, jak někteří předpovídali nebo strašili. Co bylo ale jasné už delší dobu bylo to, že tým opět potřebuje změnu na pozici trenéra. Že Láďa Hrma, ačkoliv se mu nedá vyčíst nic po stránce pracovitosti, nasazení a dobré vůle, tak trpěl jinými nedostatky, pro které u týmu už nemohl zůstat. Navíc i tak měl dlouhodobě laso z konkurenční Sparty, které zvažoval, protože kariéra v tomto pro něj je výš než vztah ke klubu a to jsme věděli. Přesto nám ve své době pomohl a odvedl dobrou práci a je přirozené, že lidé si budou více pamatovat to, co se nepovedlo a co pro ně má nějakou emoční stopu.

Jeden příklad, který jeho éru dobře vystihuje, jsou klubové kodexy a vize, které se nám hlavně díky němu podařilo dotáhnout. Ovšem za cenu toho, jak to tak bývá a chodí, že to hezky vypadá, ale čím dál víc jsou to pouze vyprázdněné fráze. Přitom zrovna náš klub je dlouhodobě poměrně jasně hodnotově a filozoficky nastaven, jenže právě - pokud to nemáte sepsané a hezky prezentované, tak pro většinu dnešních lidí je to, jako by to neexistovalo. Je prostě taková doba a my se jí musíme chtě nechtě přizpůsobit. Dneska má prostě každý kodex a hodnoty, všichni to mají stejné, podobně jako ve všech dalších odvětvích probíhá něco, čemu se někdy říká “mcdonaldizace”, liší se jenom graficky a hlavně jsou to opravdu často jenom líbivé řeči a realita je jinde. Takže máme je taky a naším úkolem je být výjimeční tím, že tam uchováme co nejvíce obsahu a co nejméně frází.

S nutností výměny trenéra jsme tedy pracovali již delší dobu tým, který projde velkou obměnou a omlazením přebere dvojice Patrik Míka, končící hráč a trenér juniorů a Jaroslav Jelínek - který působil druhou sezonu u žen, ale sezona 2021/2022 mu nevyšla podle představ. Naopak, jako kdyby historicky nejlepší výsledek byl spíše zakletím a tím, že se snažil na něj navázat a hráčky dovést opět vysoko, měl možná až moc velké nároky, udělal nějaké chyby v komunikaci a celkově se něco v týmu pokazilo a i nyní je příliš brzy na to to správně vyhodnotit, každopádně to vyústilo v jeho konec u týmu. Jako trenér bez angažmá ale nevydržel dlouho a hned po něm sáhli konkurenčí Prague Tigers, kteří se podobně jako my (někdy zoufale snažili postoupit z Národní ligy) snažili postoupit z Divize. To se jim nakonec povedlo, ale s Járou jsme se domluvili na další spolupráci u nás a našeho mužského týmu ve stejné soutěži, kde se kromě Panterů a Tygrů sešli i sokolové z Rudné.

Holky nakonec skončily na osmé příčce a to i přesto, že se v sezoně musely obejít bez opor Veroniky Zittové a Nely Havlíkové, které šly vyzkoušet švýcarskou ligu, tak bez kapitánky Anežky Slané, která se v přípravě zranila. Pomohly nám například posily z Liberce, kterému jsme ale zase my pomohli k návratu do Extraligy. Úspěšnou sezonu zaznamenaly také starší žákyně, které vyhrály pražský PFC a bronz přivezly z turnaje z Brna.

V sezoně 2022/2023 nás čeká velká oslava výročí 30 let klubu a i k této příležitosti byla historie dopsána, ovšem čím kratší odstup od událostí je, tím je těžší o tom psát, protože některé okamžiky a pocity z nich či naopak objektivní vyhodnocení tepve uzrají.

Projekt Heart od Panthers má za cíl těch dlouhých 30 let shrnout do trochu jiné formy, než je monolitický text, který má přes 20 stran a my věříme tomu, že pomůže náš příběh a naše hodnoty uchovat ve vzpomínkách a hlavně v srdcích.