Jeho číslo bylo 12 jako jeho vzor Jirka Zelenka z hokejové Sparty. Je hlavní a známější z dvojice zakladatelů Panthers, které založil a pojmenoval podle v témže roce založených Florida Panthers. Svým skoro až nadpřirozeným zápalem, nasazením, tvrdostí, nesmlouvavostí a urputností vybudoval z kroužku neznámého sportu svébytný klub a rozvíjel ho od samého začátku. Jeho dobré stránky ale byly vykoupeny i těmi stinnými a tak bylo někdy těžké s ním vyjít (mimojiné pro jeho profesionální nároky na hráče) a řada z nich z klubu i proto odešla. A odešel i on sám, nejprve v roce 1999, kdy se ještě po roce vrátil, ale nakonec stejně v roce 2001 odchází. Vrací se pak ale opět na sezonu 2014/2015 a byl tak vlastně znovu u začátku nové éry klubu a svým způsobem také přispěl k následnému postupu mužů.

Marty Kopal spolu s Mírou Hladíkem Pantery v roce 1993 založil a prožíval s ním tu jeho “prenatální” dobu, kdy se kroužek formoval a připravoval se na vstup do ligy. Pro mnohé hráče byl velkou inspirací a to nejen proto, že Mirka doplňoval a byl vlastně jeho opakem. Panterům se i tato dvojakost propsala do DNA, takže navždy v nás bude ten vnitřní boj o to, zda je lepší tvrdá střela a nebo elegantní klička. Jejich cesty se pak rozešly ještě před vstupem Panthers do soutěže, on sám pak nastupoval za několik týmů v nejvyšší soutěži, ale na Pantery nezapomněl, byť oni na něj dočasně ano a znovuobjevili ho až při příležitosti oslav 30 let.

Marty Šolc je takový první zakládající člen a následovník otců zakladatelů a byl to on, kdo si po letech vzpomněl právě na Martina Kopala a navedl nás na něj. Svou herní a životní chytrost dokázal přenést do týmu jako hráč a později, když bylo třeba, tak i v náročné práci trenéra vznikající mládeže. V klubu vydržel i přes postupný úpadek od počátku 13 let až do osudového sloučení s ThunderBalls v roce 2006 a jakoby cítil, že jeho mise skončila, ukončil svou kariéru, ale dodnes rád vzpomíná na příběhy a zážitky a věříme, že ještě vyplavou další. On sám ztělesňuje a zažil ve starověké historii doslova vše dobré i špatné a do síně slávy byl uveden už při oslavě čtvrtstoletí klubu v roce 2018.

Zakládající člen, zároveň pravá ruka Mirka Hladíka a později následovník - převzal trenérské vedení v době, kdy Mirek Hladík klub opustil a strávil v něm prvních 10 let existence. I on ale nakonec nedokázal se všemi vyjít a vše skloubit a v době úpadku klubu nedokázal odolat nabídce konkurenčního SKV a odešel jako hráč a později i jako trenér. I přesto mu však za jeho přínos v rozvoji klubu patří místo v naší síni slávy, do které byl uveden již v roce 2018 při oslavě čtvrtstoletí existence klubu.

Zakládající člen klubu, inteligentní kluk a zpočátku mrštný brankář a také pozdější následovník v době, kdy byl klub v krizi, tak pomáhal, jak se dalo, zejména jako trenér, ale i po organizační stránce. Bimbo neodehrál sice všechny sezony, ale podobně jako Marty Šolc vydržel až do doby, kdy se klub spojil s ThunderBalls a bylo ho komu předat a dál se rozhodl nepokračovat. Dodnes je ale v kontaktu i přes své pracovní vytížení (působí na VŠCHT, kde mimo jiné zkoušel Patrika Míku) a do síně slávy byl taktéž uveden již při oslavě jeho čtvrtstoletí trvající existence v roce 2018.

Zakládající člen a později brankář, který se prosadil v nejvyšší soutěži, nejprve v Kanonu Praha, následně ve Vinohradech a ve Spartě. Boris - tento florbalový dinosaurus - ale narozdíl od ostatních kariéru nejen že neukončil, ale přijal nabídku nového vedení a vrátil se do svého mateřského klubu, kde prodal a zúročil své zkušenosti - a to nejen herní. Dodnes má pro spoluhráče připravenou nekonečnou řadu vtípků a žertovných naschválů a přestože je v kabině často nejstarší, dokáže omladit každý kolektiv.

Zakládající člen a později první z této generace, který se prosadil v nejvyšší soutěži, protože jako ještě nedospělý dokázal hrát v nižší soutěži proti dospělým a sbírat body. Spolu s Mirkem Hladíkem a Petrem Tůmou tvořili svého času smrtící útok. V době prohlubující se krize klubu tedy neodolal vábení a po devíti letech a čtyřech odehraných sezonách v roce 2001 odchází do Tatranu a později do Bohemky a přestože se do Panthers (zatím) nevrátil, místo v síni slávy mu náleží už jenom za to, že to byl první hráč Panthers v nejvyšší soutěži.

Evžen Jelínek založil florbal na Lužinách. V ZŠ Trávníčkova začal s florbalovým kroužkem, který později zastřešil pod ŠSK Luka. Byl vyhlášeným florbalovým rozhodčím a patřil k druholigovému týmu Kings, přes který došlo k propojení a spolupráci právě Panterů ze Žižkova a jeho lužinského potěru. Díky němu bylo nakonec vyjednáno sloučení obou klubů do Panthers a jejich přesun na Prahu 13 v roce 1998. To sloučení nebylo ale až tak hladké, jak mohlo být a vznikl pak ještě jeden tým Fireballs, kam hodně hráčů z ŠSK Luka odešlo a tam někde se nám Evženova stopa ztrácí a až později, při přípravě oslav 30 let klubu jsme zjistili, že ho potkal krutý osud zdravotních a dalších komplikací a jeho život vyhasnul.

Franta a Jana Bobisudovi byli obyčejní rodiče, jejichž kluci chodili na Lužinách na florbal do Panterů v době na přelomu tisíciletí, což byla doba velkého rozmachu, náboru a budování mládeže, ale zároveň také velkého úpadku vlivem odchodu klíčových osobností a lídrů klubu. O klub se tak najednou neměl kdo starat a oni se ho ujali, protože nikdo jiný nebyl. František více jako trenér a manažer a Jana více jako sekretářka a administrativní podpora a pomohli tak klubu toto období přežít bez ještě většího pádu v době, kdy o nějaké profesionalizaci nebyla ani známka, stejně tak nebyly žádné digitální a komunikační nástroje. Jejich starší syn Honza nakonec klub opustil, nejprve do Sparty a následně do Tatranu, se kterým v roce 2008 získal titul. Patří jim tedy velký dík za to, že klub přežil, ačkoliv neměli takřka žádnou zkušenost s vedením klubu, podařilo se jim ho udržet při životě.

Dalík je klubový rekordman a držitel virtuálního ocenění za věrnost a vytrvalost. Přišel spolu s řadou svých spoluhráčů v roce 2000 na velký nábor do vznikající mládeže Panthers a vydržel v mentální a zdravotní pohodě až do dneška, tedy neuvěřitelných 22 let a nastoupil k více než čtyřem stům utkáním. Je to ten typ hráče, o kterém nevíte, ale černé práce se neštítí a přestože branky tak snadno nestřílí, tak vás 1v1 přejít jen tak nenechá. Stejně tak legendární jsou jeho rozhovory s Jirkou Dufkem ve sprše, kdy nejeden správce ztratil trpělivost a vypnul vodu.

Michal se do klubu přidal také při velkém náboru mládeže a je to rozený bojovník a fanatik v dobrém slova smyslu. Byl ztělesněním vzdoru a bojovnosti proti nepřízni osudu v dobách úpadku a strach z něj někdy měli nejen soupeři, ale i spoluhráči na tréninku (přezdívka “zabiják” hovoří za vše). Jeho nekonečnou energii se nám podařilo dobře napnout právě po sloučení k obnově klubu, kdy se ujal trénování mládeže, kde často aplikoval to, co zažil sám jako odchovanec Mirka Hladíka a Vaška Hudečka (nevíme jestli tedy někoho doučoval matiku jako tehdy Míra jeho, aby mohl chodit na tréninky). Rád si bral zápasy navíc a nasbíral jich také přes čtyři stovky a kdyby ho osud nezavál na druhý konec světa, hraje tu dodnes.

Pardál je pro mnohé takový Michalův blíženec. Nerozlučná dvojka na hřišti i mimo něj. Hluboké přátelství, přestože byl každý úplně jiný. Kuba byl technický a nebyl to střelec, ale černá práce za ním byla vidět a nikdy se nenechal vytočit. Nebylo tedy divu, že i mládež začali trénovat spolu a předávali tak svůj odkaz a zkušenosti a samozřejmě se snažili i zapojovat nové poznatky a trendy. Osud ho nezavál jako Michala na jiný kontinent, ale jen do vedlejšího okresu a působí teď ve florbalovém klubu v Unhošti a jsme stále ve spojení a máme skvělé vztahy.

Tomášovi již v dětství připadla přezdívka Školka, kdy ještě nebylo jasné, že tento bojovník bude nakonec opravdu s velkým srdcem, ale malým tělem. Často podceňovaný v soubojích dával na frak soupeřům ne o hlavu, ale často o dvě větším a když bylo potřeba, nebál se hájit své spoluhráče, když to situace vyžadovala. I v něm jsme objevili trenéra mládeže (mnoho současných hráčů si ještě dobře pamatuje jeho diagonály) a pomáhal nám klub budovat. Jeho hráčskou kariéru ukončilo zranění a zpět se už nevrátil, ale můžete ho potkat jako diváka a fanouška na našich zápasech.

Jenča k nám přišel později a přešel z jeho životního sportu - fotbalu, kde měl nebo mohl mít slibnou kariéru. Osud mu ale krutě přehodil výhybku a tak se najednou ocitl u nás na tréninku a přestože nepatřil k nejlepším, dokázal si vždy poradit a improvizovat. Neprocházel ale moc dobrým obdobím v době dospívání a když mu osud míchal další kolo, vycítili jsme, že v něm něco je. I přes mnoho úsměvných nebo méně úsměvných příběhů dostal naši důvěru jako trenér a šanci využil a opřel se do sportovní části budování klubu a naučil se hledat hráčský potenciál a to jak uvnitř klubu, tak přivádět talenty a zájemce zvenčí. Je to srdcař a odchovanec, který dokázal Panterům dát ochutnat, co znamená úspěch a dokázal na sobě pracovat a brát si ponaučení z chyb a dodnes v klubu jako trenér působí.

Jirka byl mladší než ostatní jeho spoluhráči a tak ještě více, než na ně, na něj dopadala vlekoucí se krize klubu. Přestože dostával nabídky ze všech stran, protože byl velmi výrazný, tak neopustil potápějící se loď a vydržel až do sloučení v roce 2006, kdy vystřelil nahoru, sbíral mnoho startů v zápasech a stal se nejen herní, ale i lidskou osobností klubu. Vynikal tvrdostí i rychlostí a zodpovědným a příkladným přístupem ke všemu, co s tím souviselo. Nebylo proto divu, že i jeho jsme rádi zapojili jako trenéra k mládeži a to té nejtěžší - tedy rezervním dorostencům a juniorům, kde odvedl roky dobré práce a výchovy. Jenom jednou si vyzkoušel hostování v jiném týmu a na “konci kariéry” si nyní nastavuje starty v Národní lize za Turnov, ale pro nás to bude navždy Pták, který je tváří Panthers.

Živu tehdy Böhmovou nám seslalo samo nebe. V době, kdy probíhalo přelomové sloučení Panthers a ThunderBalls tak se nám sama ozvala, že mají skupinu holek, které trénují a chtějí hrát zápasy spolu a hledají klub, který by je zastřešil. A tak se stalo, že kromě nastartování klubu v mužské složce jsme založili i tu ženskou a hráčky, které Živa přivedla byly nadšené a žily s námi ten příběh o zlepšování se a postupném budování týmů z nejnižší soutěže až k postupu do 1. ligy. Živa je pro nás ztělesněním toho, že i přesto, že nezačnete v raném věku, tak díky chuti a skvělému kolektivu a nasazení můžete dosáhnout jak úspěchu, tak být sportovcem nejen kariérním, ale celoživotním.

Zakládající člen ThunderBalls, milovník kanadských bodů a podporovatel klubu, to je Martin Eckstein a je pro nás vzorem hráče, který má přesah mimo hřiště - zajímá se o rozvoj klubu a podporuje ho a pomáhá nejen na hřišti, ale i mimo něj - mentoruje mladší spoluhráče, sleduje současné elitní hráče i budoucí hvězdy a soupeří s nimi. Byla to jeho kancelář, ve které jsme našli azyl a administrativní zázemí v době, kdy si klub vlastní nemohl dovolit. Jenom jednu sezonu si vyzkoušel jiný tým, aby si potvrdil, že jeho srdce patří jenom Panthers a jeho více než šest stovek kanadských bodů je výzvou pro všechny.

Zakládající ThunderBall, taktéž milovník kanadských bodů a ještě více statistik se obul do trenérského řemesla a dal nám toho v začátcích víc, než si dnešní mládežníci mohou při jeho pravěkých cvičeních myslet. Jeho složitá osobnost je také zdrojem mnoha dalších dovedností od rychlého sčítání až po hraní na klavír na přání či nekonečnému proudu specifického humoru. Jedna z duší klubu, která je mu až na dvě sezony věrná a i přes mnoho deklarovaných konců kariéry stále aktivní.

Zakládající ThunderBall, jehož hráčskou kariéru přibrzdily zdravotní komplikace a zranění a tak ho můžete znát spíše v několika jiných rolích, včetně pětiletého období jako prezidenta, kontrolora, dlouholetého člena vedení a tvůrce smělých a ve své době převratných nápadů, jak klubovou agendu a administrativu dělat efektivněji a pokrokověji. Zapojil se i v roli trenéra ženského týmu, ve které následně také v jedné hráčce našel svou pozdější manželku.

Mladý chemik s přezdívkou Toli se připojil k ThunderBalls nedlouho před sloučením a byl to náš oddaný spoluhráč a kamarád. Jak vlivem zranění končila jeho kariéra brankáře, tak začínal směřovat svou energii a čas směrem k rozvoji klubu - stal se členem vedení a později kontrolorem a hlavně trenérem mládeže a ženské dívčí složky. Dodnes je jako emeritní člen výkonného výboru aktivní a v kontaktu s klubem.

Maruška v té době Růžičková je zakládající členka ženského týmu a od začátku až do konce byla jeho nejvýraznější, ale zároveň nejméně hlasitou oporou. Brankářem, který dokázal vyhrát zápas, když všem jejím spoluhráčkám zvlhl střelný prach. Brankářkou, kterou si “půjčovali” muži na tréninky i zápasy. Brankářkou, která začala v sedmadvaceti letech bez předchozí zkušenosti a pomohla svému týmu postoupit z nejnižší soutěže až do Extraligy, kde nastoupila ke dvěma sezonám. Vlivem shody nešťastných náhod však přešla do jiného, později konkurenčního týmu, i přesto jí ale patří místo v naší síni slávy a pro nás bude navždy Panterkou.

Zuzka byla prvním trenérem, kterého jsme přivedli zvenčí po přelomovém sloučení. Zaujala nás nejen pro tehdy nezvyklou odvahu, kdy se pouštěla do trenérského řemesla v době, kdy bylo normální si myslet, že to není práce pro holku, ale i svým zápalem po systematickém trénování a vzdělávání se. Přišla k nám z tehdy konkurenčního týmu Lhokamo, ze kterého za ní nakonec přišla řada hráčů a hráček a ve finále vlastně celý klub do Panthers fúzoval. Do Panthers ale přišla i za svým budoucím manželem a sekretářem klubu Štěpánem Weberem. Její šéftrenérskou kariéru v době, kdy ostatní kluby toto slovo ani neznaly, však přerušila mateřská dovolená a klub a dění v něm sleduje už jen na dálku.

Šáfi k nám přišel právě z týmu Lhokamo, kde byl v té době nejlepší a tak se stal pevnou součástí našeho áčka a jednou z jeho výrazných osobností. Jeho kariéra není tedy jenom 15 let v Panthers, ale ještě předchozích 7 v Lhokamu. Je to další matador a symbol dlouhověkosti a stejně tak se zapsal do seznamu trenérů, kteří pomáhali v novodobé historii klubu budovat mládež, která je v dnešní době již v kategoriích dospělých a dodnes nastupuje za rezervní týmy.

Kamil k nám přišel krátce po restartu klubu z tehdy extraligového Třince a byl pro nás velký borec, který mluvil cizí řečí a hrál ligu. Skvěle nám zaplnil místo trenéra pro áčkový tým, kde jsme neměli po odchodu zkušeného Máry Brosche adekvátní obsazení. Kromě toho i hrál a pomáhal i v dalších činnostech klubu a přestože zase z dnešního pohledu mladých a progresivních trenérů zvedající obočí při jeho někdy vousatých a někdy středně povedených vtipech, musíme jednoznačně potvrdit, že i přes všechny chyby se Kamil Sedlák zasloužil o náš stát Panthers, který nám pomáhal budovat.

Martin Bajer se k nám přidal tak nějak samospádem. Byl totiž takovým nouzovým trenérem, králíkem z klobouku ženského týmu Lhokamo a tento tým se v roce 2008 rozhodl, že půjde pod Panthers a tak Martin jako trenér šel s ním. A tak jsme našli dalšího oddaného a obětavého člověka, který neváhal trávit čas na hale nejen při zápasech a trénincích, ale i jako pořadatel a zdravotník a dokázal pomoct i mimo hřiště. Jeho doménou kromě ženských týmů byly a jsou i rezervní týmy mužů, kde dokáže být prodlouženou rukou vedení a dlet nad tím, aby v jednotce byl “řád a klid”.

Šusty jsme si vyhlédli, jak hraje za kluky z Benátek regionální ligu juniorů. Nejprve jsme ji pozvali na střídavé hostování a byla z toho pak několikaletá spolupráce a stala se jednou z hlavních osobností týmu, který zažil cestu z 1. ligy do Extraligy. Tam si zahrála pět sezon, tři z nich nosila kapitánskou pásku a dodnes suverénně vede historickou statistiku nahrávaček. Poslední roky sice hostuje v pražských Tigers, ale pro nás je Panterka.

Raky jsme si vyhlédli v juniorech Králova Dvora, kde nezapřela svou hokejovou průpravu. Rychle se stala součástí týmu a tahounem na hřišti i mimo něj. Vynikala jednoduchou a efektivní hrou a hlavně vzorným přístupem a zapálením. I proto se také stala trenérkou mladších holek, kterým ráda předávala své zkušenosti. V době jednání o spolupráci s týmem Elite však byla již trenérem vytažena, takže vynechala ten silný týmový zážitek z postupu z 1. ligy do Extraligy. Paradoxně je to ale zase ona, kdo týmu a klubu v těžké chvíli přišel na pomoc a když se extraligový tým trápí, neváhá nastoupit zpět a znovu pomoct.

Koli k nám přišel z Ostravy, když migroval za vysokou školou. Až později jsme zjistili, že jsme se s ním střetávali v zápasech na Prague Games. Z Davida se stal srdcař a bojovník v řadách Panthers a jeho výbušná povaha byla často motivující, někdy i samozřejmě destruktivní, ale ta energie, kterou do klubu pumpoval, je nezapomenutelná a nechala tady stopu a to jak jeho trenérské působení u juniorů, tak jeho angažovaný přístup ve vedení klubu. Dnes je členem výkonného výboru a hráčem rezervních týmů.

Andy se k nám přidala jako hráčka a posila našeho v té době prvoligového týmu, abychom až následně zjistili, jaká je to posila po stránce organizační, administrativní i trenérské. Její buldočí povaha se projevovala jak na hřišti, tak v práci pro klub - tvrdě a nekompromisně šla splnit cíl, měla radost z každého dílčího úspěchu a zvládala skloubit náročné úkoly se studiem i prací a to zejména v době, kdy klub neměl jinou možnost a neměl aparát na řešení například objednávek a vybavení, či servisu pro elitní týmy. Andy dodnes působí v managementu klubu a v realizačním týmu mužů a pomáhá i trenérům v dalších kategoriích.

Jana je naše florbalová máma, což je hrozná fráze, ale z doby, kdy jsme byli mladí, jsme si dlouho drželi ten přístup, že starším lidem je lepší se vyhnout. Jana nás v tomto naprosto dokázala ohromit a zároveň posunout. Začínala jako máma dvou kluků, která chce pomoct a najednou jsme se nestačili divit, co všechno se děje. Byla k nezastavení a to jsme už také pochopili, že jí musíme uměti říct, protože v něčem je nám podobná a sice, že jede prostě dokud může a až pak myslí na sebe a svůj odpočinek. V její osobě máme dar tolika pomocných rukou, které by se nám jinak do osobního auta nevešly. Je, jak se dnes říká, hyperkvalifikovaná po stránce zdravotní péče, dopravou nebo občerstvením či úplnými maličkostmi… Díky Jani je málo!