Poprvé jsme zažili pocit, že je nás víc než soupeře - byť tedy jen o jednoho a hlavně díky tomu, že se hrálo doma.. Krytí s ostatními družstvy to už je klasika, s tím už umíme pracovat a na první zápas nás bylo dokonce 11, takže jsem rád sám sebe posadil, protože - jak už jsem říkal - od té doby, co jsem nastoupil za naše Áčko, tak si nemůžu na tyhle nižší soutěže zvyknout a chytit správnou formu. :-)

K utkání nastoupil Dalík, po kterém jsme sáhli jako po odřezku, když se stavěla posílená sestava na Céčko. Podobně jsme zapsali Dejva Ghaliho, na kterého letos opět padl jeho syndrom konce kariéry. Zažili jsme ale taky nezvyklý restart kariéry, kdy ve svých skoro 42 letech nastoupil po pauze, trvající přibližně čtvrt století, pamětník ranného období klubu a Mirka Hladíka Tomáš Polívka, který obstaral i početný fanklub. Kromě klasických stálic v sestavě jsme zapsali také Pavla Uhera, také bývalého Pantera a přemluvili jsme také Gigola!

Čili jak už tak tušíte, tak na sestavu se tentokrát vymlouvat nemůžeme a to ani z hlediska počtu, tak kvality.

Ale hráli jsme jak hňupi - proti kvalitní Litolice jsme se ještě drželi a předvedli skvělou první třetinu. No skvělou, dali jsme dva góly z asi čtyř šancí a žádný nedostali a využili tak efekt ranního zápasu doma. To bylo ale pak už vše. kluci z Nymburska zabrali a začali dobývat naší bránu a strašně moc toho nedali, bránili jsme jako ponocní a někteří vypadali jako na nějakém soustředění pro takové ty regenerace po mrtvici. :-D

Ale klasika, velké šance nedali a vyrovnání pak přišlo dvěma slepenými nic moc góly, ale to nám vzalo definitivně nějakou pevnost a začali jsme hrát hloupě a ztráceli jsme míček za míčkem a potíže nám dělalo i obyčejné střídání, ale pořád drželi nadějný stav teoreticky blízký bodovému zisku - po kterém jsme mimochodem sahali i v prvním vzájemném utkání - ale to jsme hráli úplně jinak, dneska to byla fakt slabota. Litolica Lisboa nám dala gól chvíli po konci našeho oslabení a naše závěrečná snaha vyšla naprázdno.

Jestli tedy máme na to tuto soutěž hrát se mělo ukázat ve druhém zápase se Stodem, což byl shodou okolností jediný tým, který jsme dokázali porazit. Pozorovali jsme to, kterak si hravě poradili s Medvědy a uštědřili jim debakl, na jaký jsme zvyklí my a trochu jsme ztratili část nadějí.

K tomu nás opustil Dalík, takže jsem se vrátil do sestavy a zažil jsem tam i velmi retro a pravěké střídání rolí, kdy jsem skočil z trenéra do pořadatele, odtud do rozhodčího, následně do hráče a zpět do rozhodčího... užil jsem si to. :-P

Zápas už ale tolik ne, opět se projevila naše nekvalita a to jak týmová, tak individuální, někteří z nás na to nemají, lišíme se jenom v tom, zda krátkodobě nebo dlouhodobě a jsme pořád zvyklí na to, že to uhraje někdo za nás a že se jenom vezeme, na což jsme logicky zvyklí z našich rezervních týmů, kde se nekvalita jednotlivce rozmělní, tady se to ale projeví, proti borcům, co běhají a neztrácejí míčky a hlavně třeba první třetinu, která když skončí 0:3, tak je na nějaké obraty potřeba opravdu něco víc, než jen náhozy a teplé přihrávky.

Čeká nás tedy už jenom jeden regulérní turnaj a dvě dohrávky, ke kterým uvidíme, jestli se vůbec sejdeme, tak uvidíme. Pořád platí, že to byla dobrá zkušenost, ale pokud bychom chtěli hrát příští rok, tak bychom museli hrát úplně jinak a to jak herně, tak z hlediska sestavy.

Autor: Štěpán Weber