Cesta domů probíhá v pohodě, naštěstí budu parkovat jen před domem, kde už to mám nacvičené (ano, Bourák Tůma je největším nebezpečím pro sebe i okolí při rychlosti pod 10 km za hodinu) a tak jsem v klidu. Po příchodu do bytu se mi dcera vrhne do náručí, čímž si získává body do budoucna, až bude vyjednávat, že přeci dnes jen přespí "u kamarádky". Za rohem ale čeká trochu méně veselý pohled a sice žena s taškou posmrkaných kapesníků a pohledem "teď už je to na tobě kámo" a tak se směle vrhám do kolotoče her, kdy jsem pavouk, krokodýl, zpěvák, auto a taky oblíbená "věc, které se šlape a skáče tam, kde to bolí".

Během her trochu zoufale hledím na mobil, kdy si ho dcera všimne a bude chtít "Páci" (už se naučila, že se to vyslovuje pohádky, ale takhle se jí to líbí víc) a snažím se přesvědčit sám sebe, že jsem rád, že ho nechce. Věřím si to asi dvě vteřiny. Přijde hlad (asi je jasné, že ten můj je irelevantní) a tak ohřívám těstoviny se špenátem. V duchu děkujíc ženě, protože sám bych po tom maratonu už nezvládl ani namazat rohlík. Hodně jich skončí pod stolem, ale o ty doufám, že se postará kočka, případně budoucí Honza. Ten týpek mě mimochodem fakt nemá moc rád.

Pomalu se blížíme k fázi, kdy budeme uspávat. Ale fakt pomalu. Nejdříve to dcera zkouší, že chce cáky, cáky vanu. Nevím, co si jako myslí při dnešních cenách energií a platu trenéra florbalu. Zaberou dinosauři a domeček. A pak chce hudbu a houpat. Nejdřív nechápu a tak chudák musí zdlouhavě vysvětlovat a ukazovat, abych nakonec pochopil, že chce do houpačky (jasně že se to nabízelo chytráci, ale v 9/10 případů je houpat to samý co cáky cáky) a malý repráček, který si pak drží v rukou. Tak houpeme a posloucháme hudbu. Je to fajn a dcera začíná pomalu klimbat. Když ji ale repráček vypadne z rukou, tak to sepne reflex a ona intuitivně zmáčkne tlačítko, které posouvá písničku a protože hrajeme z YouTube, tak další "náhodná" je Even flow od Pearl Jam. Mám ji fakt rád, stejně jako kapelu, ale teď si přeju, aby nikdy nevznikli. A tak houpeme dál. Konečně usíná. Počkám až zabere a odnesu ji do postýlky.

Tak a hurá na zasloužené pivečko (jak jinak než lahváč, copak jsem milionář?) a nějaký ten seriál, či film...

@#$_@#$ (dlouhá série nadávek) ten report.

@_/@+-$)@87$;$!}}¥÷|}\¢ (ještě delší a peprnější série nadávek) DVA reporty.

Začíná klasická "interní" debata

Vykašli se na to.

Já to musím napsat.

Ale proč?

Protože za to všechny prudím, když to nenapíšou.

Ale jsi přece jejich šéf, tak jim řekneš, že si měl moc práce a nebyl čas.

Tomu sám nevěříš.

No jo...

To chce panáka.

Sedám k počítači. Nefunguje. Tak hurá ťukat do mobilu.

Minulý turnaj jsme hráli na Tatranu. Začalo to tím, že pořadatel měl pět šaten pro dva turnaje...

Kdepak, tenhle report o tomhle nebude. Prostě se mi teď nechce psát o tom kde a jak jsme hráli. Stejně to za pár týdnů zmizí. Na co si i za několik let vzpomenu bude to, že mělo a má smysl tuhle práci dělat.

Děti a rodiče co brzo ráno nadšeně jedou na turnaj nejen kvůli sportu, ale že je baví být spolu. Děti se prohánějí halou, hrají si spolu na mobilech (ano, i mobil je úžasná hračka) a pak se vrhnou na zápas a lhostejno jak dopadne po něm říkají, že si ho užili. Rodiče zprvu hrající hru, že jim záleží/nezáleží na tom, jestli je jejich dítě dobré/šikovné, aby si vzápětí uvědomili, že ji hrát nemusí, že dítě je nadšené čistě z toho že hraje a má svého rodiče nablízku.

Díky za to všechno a příště třeba o kultuře

PS: Holky, hrály jste oba turnaje famózně (zvlášť při zápase s Black Angels na Tatranu jste odvedli perfektní výkon).

Autor: Jan Tůma