V neděli dne 28.1.2018 se skupinka deseti statečných vydala za humna matičky Prahy odehrát další turnaj v konkurenci nabouchaných soupeřů.

Už při příjezdu bylo zjištěno pár vad na kráse v podání pořadatelů, kteří ještě pár vteřin před výkopem začali před zraky všech přítomných přeměřovat čerstvě nalepené „nezaschlé“ brankoviště a následně i rozměry hřiště. Výsledek snažení a vzezření hrací plochy, která o florbalová pravidla nezavadila ani násadou od koštěte, by se dal okomentoval známou a údernou frází z českého kultovního filmu Slunce, seno, jahody – „To je hnus velebnosti, kam jsme to dojeli?“. Neúčast rozhodčích byla věcí další, ale z důvodu uchování zdravého ducha a pevných nervů se již nebudeme k tomuto tématu vracet.

Jednu vadu na kráse měl ale i náš mančaft, ve kterém se sice všichni svorně shodli, že šli spát před večerníčkem, ale jejich ještě nerozlepené oči tvrdily bohužel opak, a tak jsme mohli jen doufat, že se spící šípkové Růženky probudí v pravý čas a přispěchají na pomoc!

V prvním utkání se ale žádné přispěchání či probuzení nekonalo. Jediný pohyb, co kluci byli schopni vyprodukovat bylo otáčení hlav ze strany na stranu jak při tenisové výměně, která ale pokaždé, bohužel pro nás, skončila vítězným úderem soupeře až do naší svatyně. V druhé polovině jsme otáčení hlav vyměnili za kulení již trošku probuzených očí, která nemohla uvěřit, co se to před jejich zraky děje. (pozn. Nohy jsme měli stejně stále svázané a v chodeckých závodech bychom obstáli na výbornou).

Prašť jako uhoď. V tomto duchu se nesl druhý zápas, při kterém vstávaly všem přítomným vlasy hrůzou a na střídačce začala panovat ještě větší frustrace než v předchozím utkání. Všude jsme byli pozdě, nepřihrávali jsme si a o obraně jsme si mohli nechat jen zdát. Další potupný výsledek a zápas, ve kterém jsme se nezmohli na víc než jeden gól a následné lomení rukou.

Po důrazné promluvě do duše jsme se chystali na třetí, poslední zápas o předposlední místo. Čekaní si každý zkracoval po svém. Někdo zamířil do místní restaurace, někdo zaútočil na kulečník a někdo se zase musel jít provětrat na čerstvý vzduch.

Do posledního utkání téhož dne nastoupili kluci jako vyměnění. I přes to, že jsme inkasovali jako první, na střídačce panovala dobrá nálada a nadšení z předváděné hry! Akce střídala akci a mít trochu více štěstí, soupeř by jen s velkými obtížemi doháněl náš náskok. Bohužel jsme to byli ale zase my, kdo tahal za kratší část provazu a kluci poznali, že florbal občas i bolí. Do druhé půle jsme utřeli slzy, ošetřili rány a jali jsme se dohánět soupeřovo vedení! Boj to byl srdnatý, a ještě minutu před koncem nám chyběla už jen jedna branka k dorovnání. To se bohužel nekonalo a soupeř, díky naší otevřené obraně korigoval konečný výsledek, na který jsme již nebyli schopni odpovědět.

Závěrem my zbývá poděkovat hlavně rodičům, kteří podporovali své ratolesti, co to jen šlo a apelovat na kluky, aby se příště na turnaj lépe vyspali a jeli prodat to, co zvládají na trénincích předvádět s naprostým přehledem.

Autor: Mára