V čase srazu byli na místě dva stateční a jeden trenér a Dan byl trochu nervózní, ale nakonec cestu do haly našli všichni (samozřejmě za to vždycky mohly děti, to je asi zbytečné psát) a tak jsme mohli vylosovat brankáře, rozdat dresy a jít "na to".

Už jsem napsal poměrně hodně reportů a vždy mě překvapí, jak si nejvíc pamatuji emoce, okamžiky ze hry, ale výsledky a kdo "dával góly" a kdo hrál nejlépe velice rychle mizí. V sobotu to bylo malinko jiné v tom, že jsme po hodně dlouhé době odehráli dvě remízy, což se jen tak nevidí a zároveň dostali jeden docela ošklivý výprask, protože jsme ze zápasu odešli už v průběhu, ale zapomněli jsme to říct soupeři, aby už nám nedával góly. Ale stejně mi v hlavě zůstane radost z prvního gólu, ale i ze zabráněné střely, hrdost ve tváři na to, že mě to sice hrozně bolí, ale trenér mě pochválil, takže to přeci vůbec nebolí, čisté nadšení rodičů z toho, že se jejich děti skvěle baví a celkem jim to i jde (většina rodičů - včetně mě - je přehnaně kritická ke svým dětem, kdežto "cizí" nemá problém pochválit. Zamysleme se nad tím táto a mámo. :-))

Takže jako vždy to bylo příjemně strávené dopoledne, sportovně se možná tolik nedařilo, ale zase jsme se v něčem zlepšili a něco se naučili. Třeba to, že výsledek není to nejdůležitější, ačkoliv nám to často tak připadá a prohry bolí (to tak bude vždycky). Případně to, že do školní skříňky se vejdou minimálně dvě děti. Nebo to, že rodiče nemají vždycky pravdu, ačkoliv to nechtějí přiznat. :-)

Všem děkujeme za fajn turnaj a na závěr vyhlašuji menší "soutěž", kterou nevědomky začal Lukáš Knoško (tatínek dvou dětí), když přinesl trenérům do šatny kávu. Pravidla a ocenění nechť si každý domyslí sám. :-)

Autor: Jan Tůma