Za vteřinu se toho dá stihnout hodně. 

Na úvod reportu přijměte moji omluvu za jeho značné zpoždění (zkrátka kdybych si zlomil nohu, tak ten report samozřejmě v klidu napíšu při převozu do nemocnice, ale když má chlap rýmičku, tak... no to na něho raději ani nemluvte), ale ne vždy jde všechno, jak má.

Dorostenky měly za sebou šest turnajů, a tak se jejich liga dostává do druhé poloviny. Holky statečně bojují každý zápas a navzdory velice těžké situaci (už jsme o ní několikrát psali, takže pokud o ní nevíte, tak si sakryš přečtěte předchozí reporty jdou do každého zápasu s hlavou vztyčenou a s chutí porvat se o každý metr prostoru udělat vše proto, aby tento zápas byl tím, kdy když už neurvou body, tak soupeře přehrají. Dlužno dodat, že už jsme k tomu několikrát byli blízko, ale nikdy jsme soupeře nevydržely přehrávat po celou dobu. Body jsme si pak zatím vzali "jenom" od holek z Wizardek, které do soutěže vstoupily ze stejné startovní pozice jako my. Podařilo se na turnaji tedy takový zápas uhrát?

Když mi těsně před nosem ujela tramvaj, která měla jet až za minutu a já se pak svižnou chůzí vydal na metro, že ho přeci stihnu a jehož dveře mi nos málem usekly (ne, nestihl jsem tam dát nohu), tak mi hlavou projelo pouze "ale to je smolný začátek dne" "a  do *** to je zima", když jsem pak necelých patnáct minut čekal na autobus. Neviděl jsem zatím vše. Neviděl jsem, jak si bůh srandy a náhody vzal do ruky otlučené kostky a pozval ke hře opilého boha sportu (ano, pije často, když vidí, kam se sport za ta léta dostal).

Před začátkem rozcvičky jsme zjistili, že nám chybí několik hráček, které skolila nemoc a tak se náš počet ustálil na přívětivých jedenácti hráčkách. Po předpisovém rozběhání a ukázkovém rozchytání (zvuky zuřivého kašle... přeci jen jsem ještě trochu nemocen) rozhodčí pískl a začal zápas s Chodovem.

Minule jsme po zápase s tímto soupeřem odcházeli jako Panter, kterého přeprala domácí kočka a teď rozhoduje o tom, kdy dostane najíst. Nejen kvůli výsledku (1:11), ale i předvedené hře a koučování (trenér byl tehdy hodně matný). Ze začátku jsme tedy byli trochu nervózní, ale zároveň příjemně odhodlaní, že tentokrát uděláme vše proto, aby to dopadlo úplně jinak. A vypadalo to velice nadějně. Po první třetině byl stav 0:0, což bylo splnění trenérových pokynů na sto procent (holky v první třetině prostě nedostaneme gól, cokoliv navíc je nadstandard). V druhé třetině jsme dokonce měli trochu více ze hry, i když Chodov měl určitě více času míček na svých hokejkách, ale jeho šance byly poměrně bezzubé a když už přišla nějaká s alespoň pár zuby, tak ty byly vylámány skvěle chytající Bárou. V sedmé minutě jsme pak dokázali dát branku a poprvé v soutěži jsme se ujali vedení nad silnějším týmem. Nadšení na střídačce bylo elektrizující. Holky si začaly mnohem více věřit a ještě o trochu více zmáčkly soupeřky, které se naopak pomalu začaly probouzet s tím, že tohle ale opravdu není průběh zápas, který si objednaly. O přestávce jsme se všichni vzájemně povzbudili (to si myslíte, že trenér nepotřebuje povzbudit?) a šli do poslední třetiny. Hned od začátku bylo jasné, že Chodov přidal. Nejen na důrazu, nasazení, ale také v nervozitě. Bohužel hned v první minutě zužitkoval to první a srovnal stav zápasu. Pro nás to byl pořád dobrý výsledek a navíc jsme si věřili a hráli prostě dobře. Měli jsme další a další šance (soupeřky samozřejmě také, ale koho to zajímá) a hnali jsme se za vidinou sladkého vítězství. Pak přišlo poslední střídání. Holky strašně moc chtěly. Po celý zápas viděly, že by to mohlo jít a že na to mají. A pak hodil bůh srandy dvě šestky. Malé zaškobrtnutí na půlce, ztráta balonku, soupeřky běží dvě na brankařku, prázdná brána, gól. Na časomíře svítí 11:59. Zoufalství, smutek a beznaděj pohlcuje celý tým...Plačící chumel bezduchých si sedá za bránu a omámeně sleduje toho vyzáblého pána, který je nejspíš jejich trenérem, ale teď je to jenom mluvící culík za závojem.

Takže pro jistotu ještě jednou a veřejně :) Holky odehrály skvělý zápas a opět předvedly, že se zlepšují a to i díky tomu, že na sobě pracují nejenom na trénincích. Hrály dobrý florbal a věřily, že mohou vyhrát. Dokonce natolik, že v posledních minutách zapomněly na obranu a na čas zápasu, že všechno úsilí vrhly do útoku, jako by remíza byla málo. Skvěle blokovaly střely, dokázaly založit postupný útok, vybojovat balon napadáním...Ano, na tři body to nestačilo, ale na dobrý zápas ano, což je skoro stejně cenné a já doufám, že si to holky už uvědomily, protože po zápase to vypadalo, jako kdyby se jim všem utopil oblíbený plyšák a vzal si s sebou jejich telefon..

Druhý zápas byl pak ukázkou toho, že psychika dokáže být nejpodstatnější složkou sportovního výkonu. První zápas prostě nešel tak rychle vymazat z hlav, ač jsme se snažili sebevíc. Najednou nefungovalo nic. Sebedůvěra odjela rychle domů na čaj s medem a její místo zaujala odevzdanost. Bojovnost to celé jenom z dálky sledovala. První třetinu jsme prohráli 1:5 a pak už jenom hledali zbytky sil, abychom nedostali desítku, což se nakonec podařilo a skóre se zastavilo na sice nelichotivých, ale zasloužených 1:8.

Sport je krásný i krutý zároveň, záleží jen v čí prospěch ta vteřina rozhodne.

Děkuji rodičům za podporu i přes to, že to někteří z nich mají zakázané. Já se tedy hrdě hlásím k tomu, že si toho vážím a doufám, že se nenechají odradit.

Panthers Praha - TJ Chodov 1:2

Panthers Praha - FBŠ Slavia Plzeň 1:8

Autor: Gigi