Nominace byla hodně ovlivněná covidem a karanténami, tudíž jsme do prvního zápasu nastoupili pouze s deseti hráčkami do pole. Čekali jsme náročné utkání v němž si balonku moc neužijeme, spoléhali jsme se tedy na vytoužených pár brejkových situací. Naše obavy se potvrdily, Tatran byl celý zápas lepší, a nakonec zaslouženě vyhrál i s nulou v zádech, což je škoda, protože nějaké možnosti jsme opravdu měli, chyběla nám ale kvalita a trocha štěstí v zakončení.

Sotva se hráčky vyspaly, už musely vstávat na ranní cestu až do Plzně. Druhý víkendový zápas měl být daleko vyrovnanější a z obou stran otevřenější, což se sice ukázalo jako správný odhad, ani tentokrát jsme ale nezachytili začátek a brzy prohrávali 0:1. Skóre se nám podařilo otočit a i si troufám tvrdit, že v první třetině jsme byli lepším a aktivnějším týmem na hřišti, nízký počet hráček ale dával tušit tomu, že nám to nemusí vydržet celou dobu.

Ve druhé části soupeř zabral a postupně se nám vyrovnal jak v aktivitě, tak hře na balonku, navíc přitom trestal každou naší chybu. V závěru prostřední periody a postupně pak v průběhu té třetí se na naší výpravě začala projevovat únava z náročného programu, v němž jsme prakticky celou dobu byli nuceni hrát na dvě pětky. Plzeň se navíc dostala do vedení a začala kontrolovat hru, což pro nás znamenalo potřebu jí nahánět a to se nám vůbec nedařilo. Kvůli fyzickému vyčerpání jsme tak nakonec prohráli.

Je to první letošní prohra s papírově slabším soupeřem, což nás mrzí, pořád je tu ale reálná vidina osmého místa v tabulce, po kterém ve zbytku sezony půjdeme.

Autor: Lukáš Jenšík