Klasické prokletí úvodních třetin a vstupů do utkání bylo v prvním zápase proti kladenským kanonýrům prolomeno hned dvakrát v prvních 20 vteřinách, což rozhodně stojí za zmínění! První polovinu jsme soupeře válcovali a až na pár laxních momentů jsme soupeře naprosto přehrávali. Druhá polovina nám ale ukázala, že se utkání rozhodně nevyhrává v poločase a že i rozdíl 8 gólů není nic jistého. Soupeř zlepšil obranu, a začal hrozit z brejků a nahazovaných balónů za obranu. Zápas jsme ale nakonec dovedli do vítězného konce a mohli se radovat z první výhry!

Druhý zápas se nám do cesty postavila Sparta. Favorit koše, který se s námi rozhodně nemazal. I přes technické a střelecké dovednosti soupeře jsme si ale utkání prohráli vlastní nedisciplinovaností a baletkovským přístupem, kdy jsme se před výpady sparťanů spíše schovávali a střelám uhýbali, než abychom je blokovali a pomáhali Ondrovi v brance.

Po tomto utkání následovala důsledná promluva týmu, ve které zaznělo jak z úst trenéra, tak i služebně starších hráčů, že předvedená hra z předešlého utkání není určitě v pořádku a ignorování základní taktických a herních pokynů na prvním koši rozhodně není ku prospěchu týmu.

Do třetího utkání po dvojité rozcvičce jsme vstoupili aktivně a vstřelili první branku. V brance nás s naprostým klidem a přehledem držel neustále nervózní Ondra a hru (ne)korigoval rozhodčí, který si i po té, co byl Petr Křepelka "vystřelen z bot" až k pořadatelskému stolku, stále nebyl jistý zda faul písknout či ne. Na následně nařízený nájezd byl za stavu 3:3 pár minut před koncem vybrán vyhlášený nájezdník Alfréd Merkner a davy maminek a tatínku byly ve varu! Gólman soupeře nastavil svou lapačku zkušeně a o rozhodující gól jsme se museli rvát dále. Ten naštěstí padl a i přesto, že šel soupeř do power-play bez brankáře, jsme zatloukli ten poslední pověstný hřebíček, zpečetili tím naše vítězství, utřeli slzičky, usmáli se na rodiče a vyrazili zpátky do teplých domovů dělat úkoly na pondělí!

Po tomto turnaji bych rád apeloval na kluky, aby se zamysleli nad tím, jak k tréninkům i turnajům přistupují a pokusili popřemýšlet, zda je zrovna ten jejich přístup ten příkladný a správný, který týmu něco přinese a neshodí ho v těžkých chvílích.

Na závěr bych rád poděkoval všem rodičům, kteří neúnavně plnili jak roli fanoušků tak i správců proviantu a nosičů pití!

 

Autor: Marek Máčala