V prvním zápase na pražské Bublině na nás čekal tým Sparty. Ačkoliv mělo utkání z naší strany poměrně ospalé tempo, tak soupeř na hřišti působil ještě pomaleji než my a díky tomu jsme první třetinu zvládli relativně dobře. Proč relativně? Protože jsme sice vedli 1:0, zároveň jsme ze hry měli více než soupeř, ale i tak bych řekl, že jsme mohli předvést lepší výkon, a to především v nasazení. Do druhé třetiny vstoupila úplně jiná Sparta, soupeřky začaly napadat, běhat a celkově hrát daleko fyzičtější florbal, než tomu tak bylo v první části. Ačkoli se nám podařilo dostat do dvoubrankového vedení, tak naše protihráčky s každým vyhraným soubojem získávaly i více a více sebevědomí na florbalce a postupně převzaly otěže zápasu. Podobný byl i obraz třetí třetiny a Sparta nás tak na konci zápasu zaslouženě porazila.

Po zápase si holky řekly spoustu věcí k výkonu a především k mentálnímu nastavení v utkání a po krátké pauze jsme potom mohli nastoupit proti Tatranu. Soupeř celý zápas podle očekávání kontroloval. My se snažili hrát důrazně do obrany a být produktivní směrem do útoku. Soupeř ukázal, že je přeci jen o hodně zkušenější než my a ačkoli se určitě nedá říct, že bychom do toho nedali všechno, tak jsme se museli smířit s porážkou. Co se mi na zápase líbilo bylo, že holky si mezi zápasy řekly, že je potřeba se daleko více v průběhu utkání podporovat a zápasem více žít, což si myslím, že se ve druhém utkání zlepšilo (ačkoli vždy je další prostor pro zlepšení).

Řekl bych, že v obou zápasech se ukázalo, že jsme stále poměrně nezkušeným týmem - vždyť hned pro čtyři hráčky to byly první zápasy v kategorii dorostenek. Musíme prostě dál makat jak na trénincích, tak v zápasech. Jiný způsob, jak získat zkušenosti, totiž není.

Autor: Dan Ježil