Mnoho moudrých lidí to již řeklo, dokonce se z toho stalo i přísloví, ale stejně to neustále porušujeme a v našem případě je to důvod, proč se report z minulého turnaje objevuje až nyní. Mohl bych hledat důvody ve vlastní nemoci, v komplikovaných rodinných povinnostech, v zavalení jinou prací, ale všechno by to byly při bližším pohledu jen výmluvy na to, proč holky společně s rodiči musely čekat na report až do dalšího turnaje (doufám tedy, že to alespoň někdo čte ?).

Turnaj pořádaný v hale Campanus byl netradiční v tom, že pořádající družstvo postavilo dvě hřiště a turnaj se tak hrál zároveň na obou. Díky tomu, že pořadatelé ušetřili svůj čas a nájem za halu, jsme získali verzi turnaje formule 1. V podstatě nebyl na nic čas. Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem pil čaj z hrnku na střídačce, protože jsem ho nestihl vypít o přestávce mezi zápasy. Holky si tak tak stačily doběhnout do šatny schované v labyrintu školních chodeb pro svačinu a už se šlo rozchytávat brankářku.

Na jednu stranu chápu, že je zájem na tom, aby turnaj co nejdříve skončil, ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že turnaj není jenom o těch zápasech (jasně, není to ani o tom, aby si trenér stihnul vypít čaj, má si vzít termosku, žejo). Pro děti je to událost, která se sestává z velké škály emocí a zážitků. Začíná to už samotným příjezdem a hledáním haly, šatny, následnou rozcvičkou, samozřejmě zápasy, ale také vyplněním času mezi nimi. Holky si hrají, povídají, vymýšlejí zajímavosti (my dospělí bychom řekli hlouposti a neměli bychom pravdu) a prostě si užívají bezva den. Trenéři a rodiče mají čas se vzájemně víc poznat, popovídat si o dětech a jejich vedení. O tohle všechno jsme byli na turnaji vlastně připraveni a to je myslím škoda.

Zápasy byly takové jako vždy. ? Někdy se nám dařilo, někdy ne. Když jsme dali do brány malou hráčku, tak jsme dostali hodně gólů, když velkou, tak mnohem méně. My jsme gólů moc nedávali, protože se to stále ještě učíme, ale zároveň se začínáme víc a víc do šancí dostávat, což se nám dřív tolik nedařilo, a to je super. Už se začínáme orientovat na hřišti a už víc tušíme, co tam máme dělat (že máme běhat za balonem je jasné). Hokejka nám přestává překážet v pohybu a sem tam už dokážeme oběhnout kolem hráčky, aniž by nám sebrala míček. Zkrátka jsme na dobré cestě a je skvělé, že to holky vidí a baví je to. A už se to koneckonců dokáže projevit i ve výsledku, kdy jsme v posledním zápase dokázali uhrát remízu a chybělo málo, aby to byla i první výhra. Ne, že by to bylo moc důležité, ale potěší to.

Na poslední turnaj nás čekal výjezd do Nehvizd (takový shluk budov s benzínkou u dálnice na Hradec ? Ale halu tam mají hezčí než několik městských částí v Praze dohromady). Čekalo nás klasické hledání haly v novém místě (ano, nebyl jsem ještě v každé hale ve středních Čechách), následované klasickým modlením/hledáním bufetu nebo automatu na kávu (naštěstí úspěšné) a pak už převleční, nějaké to blbnutí na zahřátí a hurá do zápasu. Zase jsem si připomněl, jak jsou někdy turnaje pro holky náročné, protože v průměru hrají proti hráčkám minimálně o dva roky starším. Do brány opět chtěla jít ta nejmenší hráčka, takže se dalo čekat, že to tam bude trochu padat (Neměl by to určovat trenér, ptáte se? Rozhodně neměl, odpovídám ?). Ze zápasu jen škoda, že holky neběhaly tolik jako běhaly před jeho začátkem při hře na babu.

Po zápase se netrénující rodič Lukáš, který tak trochu trénuje, domluvil s holkama, že pokud budou běhat na dalším zápase jako při babě, tak si s nimi zahraje. Trénující trenér, který tak trochu netrénuje, si dal druhé kafe a na chvíli se také zapojil (a měl co dělat, měl zase začít pořádně trénovat i sám sebe). Zároveň si holky nacvičily nový pokřik, který nás nabudil před zápasem (na smysl se musíte zeptat jich, já ho jenom křičím ?). A zápas byl mnohem lepší.

Holky skutečně lítaly jako při babě (no dobře, tak skoro stejně) a zase se o kousek zlepšily ve všech herních činnostech. Mezi zápasy jsem jednomu tatínkovi vysvětlil jakou lstivou taktiku používáme k tomu, aby se rodiče rozhodli vozit děti na turnaje (nejdřív musíte dítě zapálit, že ho sport baví, pak ho vzít na turnaj, že to bude jenom na zkoušku a dítě pak už rodičům nedá pokoj a i když se vám někdy hodně nechce, kdo by odolal těm očím, že ?). Vybírání gólmanky na třetí zápas bylo nečekaně dramatické, protože z holek nikdo nechtěl a tak došlo na losování, které chvílemi připomínalo ruskou ruletu (pokud by se tedy střílelo z automatu a nešlo o život... Takže vlastně vůbec).

Nakonec "smůla" padla na Kamilu, což některé holky rozesmutnilo, protože Kamila je přeci nejlepší a dává góly. Snad se jim podařilo vysvětlit, že hrajeme týmový sport a že jim musí dokázat "zastoupit". I když v jednu chvíli zpanikařila Olí, že tedy do brány půjde, ale Kamila se rozhodla, že vlastně chytat chce (přesně podle hesla "Vědci konečně přišli na to, co si ženy myslí, ale ony si to zatím rozmyslely“). V Mladé Boleslavi asi přidávají holkám do jídla steroidy, protože některé hráčky by s klidem mohly nastoupit do juniorky. Pak zahoukala siréna a poslední turnaj v sezoně skončil. Teď nás čekají tréninky v teple (určitě půjdeme někdy i ven), nějaký ten nesoutěžní turnaj a pak už prázdninové kempy a soustředění (je to blíž, než si myslíte). Tak díky za turnaj a brzy na tréninku.

PS: Odlož na pozítří a získáš tak den volna

Autor: Jan Tůma