Honzo, začněme aktuální situací ve světě. Jak ji vnímáš a jak zasáhla do Tvého života?

Zdravím všechny Panterky a Pantery, všem bych chtěl v tomto těžkém období popřát zejména pevné nervy, protože současná situace dopadá ze všeho nejvíce na naši psychiku. Pro drtivou většinu z nás je to poprvé v životě, kdy zažíváme to, co většinou známe jenom z televizních zpráv. Zvykli jsme si, že „ty ošklivé věci“ se nikdy nedějí nám a když už nás ovlivňovaly, tak jenom nepřímo. Virus nám doslova vtrhnul do našich domovů. Na druhou stranu je třeba si říct, že většinu společnosti (nedokáži si představit, jak náročné to teď mají lidé pracující ve zdravotnictví, sociálních službách a obecně starající se o chod státu) současná situace ovlivňuje převážně psychicky, ale jinak se nám nic tak děsivého zatím neděje. Všechny základní potřeby máme uspokojené.

Ano, nemůžeme dělat spoustu věcí, na které jsme byli zvyklí, ale máme co jíst, kde spát a pokud dodržujeme stanovená pravidla, tak se ani nemusíme tolik bát o svoje zdraví (bylo by fajn, kdybychom si odnesli ponaučení, že se můžeme považovat za šťastné, když toto máme). Těžší období nás podle mě naopak čeká, protože jediné co si dovolím odhadnout je, že ekonomické a sociální dopady budou obrovské.

Pokud jde o mě, tak vzhledem k tomu, že mám doma půlroční dceru, je náplň mého času celkem jasně daná. ???? Johanka je vlastně jedna z mála, pro kterou je karanténa v jistém smyslu požehnání, protože teď má tátu doma pořád a ten se jí může věnovat (i když do toho počítače civí stále dost, tak aspoň nikam nechodí a je vždy k ruce)

Hodně nás zasáhla zpráva Českého florbalu o konci sezony. Už se k tomu vyjadřovali i lidé před Tebou, nicméně jaký je Tvůj pohled na věc? Jak to ovlivní například klubové finance?

Situace se vyvíjela tak rychle, že jsem čekal všechno a zároveň nic. Samozřejmě jsme byli všichni smutní, že nebudeme moct dohrát rozjeté soutěže, ale moje hlavní reakce byla „no, neuděláš nic“. ????

Pokud jde o finanční stránku, tak těžko předjímat, jak to bude, protože je ve hře mnoho faktorů. Zejména samozřejmě jak dlouho to bude celé trvat a jaké to bude mít trvalejší následky. Aktuálně klub vyplácí všechny zaměstnance, kteří jsou zaměstnáni plný pracovní úvazek a máme rezervy z minulých let. Velice důležité pro nás bude, jestli se uskuteční soustředění a zejména, jak se k celé situaci postaví státní orgány, protože část příjmů sportovních klubů je z dotací a byl by velký problém, kdyby tyto prostředky do klubů nepřišly. Ale zatím tedy nemůžeme předjímat a na následující měsíce je klub určitě finančně stabilizovaný.

V Panthers jsi byl jedním ze „spoluzakladatelů“ nové klubové éry, jak jsi se vlastně k florbalu dostal? Co bylo tím důvodem, proč se Panteři spojili s Thunderballs a jak celý ten proces probíhal?

Asi začnu tou hráčskou kariérou, protože od té se to vlastně celé odvíjí. K florbalu jsem přišel jako přívěšek svého staršího bráchy, protože sám jsem si sport neuměl vybrat. Hrál jsem tedy od začátku se staršími hráči a do prvního zápasu jsem nastupoval v mužské soutěži v nějakých třinácti letech, kdy mi tehdy Mirek Hladík zařídil ostaršení, abych mohl hrát. Juniorku jsem si pak vyzkoušel na střídavém startu na Tatranu, ale jinak jsem vlastně pořád hrál jenom za muže. Zhruba v tu dobu z našeho klubu odešel poslední člověk z vedení, který rozuměl víc florbalu a u klubového kormidla tak zůstali jenom rodiče, kteří sice chtěli hrozně pomáhat, ale o fungování klubu věděli hodně málo a zároveň neměli příliš času se klubu věnovat.  Já už jsem se tou dobou tak nějak staral (nemůžu použít slovo trénoval, protože v tehdejší době a poměrech mělo úplně jiný význam) o muže a protože to nikdo jiný nechtěl dělat, tak jsem se pomalu dostával k tomu kormidlu také.

No a pak přišel Štěpán s nabídkou spojení klubů. Panteři jako upadající impérium a Thunderballs přicházející s nabídkou sňatku pro dceru umírajícího imperátora. Štěpánovi bylo jasné, že Thunderballs nemohou přežít bez mládeže a hlavně on je velký budovatel, takže se chtěl podílet na něčem mnohem větším než je partička kamarádů šťouchajících do míčku a mě zase bylo jasné, že pokud chtějí Panteři přežít, tak potřebují do vedení někoho, kdo florbalem žije a rozumí mu. Pivo dalo pivo a začal se rodit projekt, díky kterému tu teď odpovídám na otázky. ????

Jak jste se vlastně se Štěpánem poznali?

Se Štěpánem jsme chodili na gymnázium Jana Keplera a poznali se díky středoškolské florbalové lize (neboli skvělému způsobu, jak se vyhnout škole). Každopádně v těch dobách to pro mě byl spíš ten slušňák z víceletého gymnázia a já zase něco jako pseudopankáč ze sídliště, takže o bližším přátelství nemohla být řeč. To se začalo rodit až postupem času a díky společné práci.

Čím to, že jste v té době neměli strach a naopak měli víru v to, co děláte? Nelezete si po těch letech spolupráce na nervy?

Ohledně víry a strachu jsme neměli moc na výběr (nebo já to tak stále vnímám), protože tady byl klub plný lidí, který neměl kdo vést. Na začátku jsme zároveň dokázali stíhat jak běžnou práci, tak se věnovat florbalu, ale v určitou dobu přišel zlom a my si museli vybrat. To byla opravdu těžká chvíle a zásadní rozhodnutí, ale převážila chuť dělat něco, co nás baví a dává nám smysl. A taky se u toho nemusíme brát tak vážně. Za ty léta jsme se naučili spolu komunikovat, zjistili kde máme silné a slabé stránky, co tomu druhému vadí. Samozřejmě bylo několik krizových situací (pamětníci určitě nezapomenou na zabodnutý nůž u snídaňového stolu), ale jsme oba tolerantní a shovívaví k vzájemným chybám. A když si někdy lezeme na nervy, tak se prostě nějakou dobu necháme být.

Když se teď podíváš za sebe, na co jsi za všechna ta léta nejvíc pyšný, respektive co Ti nejvíce utkvělo v paměti?

Nejvíc pyšný jsem na to, kam se ten „náš“ projekt za tu dobu dostal. Že je to společenství, které nejen vychovává děti/hráče, ale také dokáže dát smysluplnou práci několika lidem a v důsledku tak obohacovat život na několika úrovních. Také jsem pyšný na kluky z ročníku 2002. Je to první ročník, který s námi prošel florbalovým životem od svých začátků a nyní již nakukuje do mužských soutěží. Jsem hrozně rád, že ty kluci jsou parta, která spolu žije i mimo florbal a zároveň se již někteří z nich zapojují i do chodu klubu nejen jako hráči, ale i jako pořadatelé, trenéři.

Máš nějakou konkrétní silnou vzpomínku? Či nějaké tajné přání do budoucnosti?

Co se týče vzpomínek, tak těch je taková spousta krásných, že se těžko vybírá, ale vypíchnout si určitě zaslouží druhé soustředění v Rumburku (kdo nezažil, nedokáže pochopit) a z těch sportovních postup žen do 1. ligy a také do Extraligy. 

Pokud jde o budoucnost, tak naším primárním úkolem, na kterém již pracujeme od této sezóny, je zkvalitnit veškeré činnosti v klubu tak, aby celý klub nestál na třech přetížených šílencích, u kterých je jenom otázka času, kdy je najde někdo s provazem a poškubávajícím koutkem úst.

V současné době působíš jako trenér mládeže, nicméně Tvoje trenérská kariéra začala prakticky v době, kdy jsi společně se Štěpánem klub převzal, co Tě k tomu pobídlo? Jaká družstva jsi v průběhu času měl na starost?

K trénování jsem se dostal tak, že zkrátka nebyl nikdo jiný, kdo by to vzal a já jsem věděl, že to musí někdo vzít a že ten někdo bude nikdo, pokud ne já. ???? A nebylo to snadné rozhodování, protože se jednalo o trénování mužů, kde většina z nich byla starší než já. V podstatě od začátku jsem trénoval to, co bylo potřeba a kam jsme nemohli sehnat trenéry, takže jsem si v klubu vytvořil pozici krizového trenéra. Aktuálně jsem u kategorie, ke které mám asi nejblíž a zároveň je těžké ji obsadit, protože tréninky jsou pro většinu pracujících lidí (což je pořád drtivá většina našich trenérů) brzo. Jedná se o přípravku a elévy. Je skvělé vidět ty kluky se vyvíjet a hlavně v nich probouzet čistou radost z pohybu a bytí v kolektivu, pomáhat jim rozvíjet sociální schopnosti a prožívat s nimi první vítězství a prohry.

Kromě toho jsi dlouhou dobu působil i u ženského Áčka, co rozhodlo o tom, že už u nich nepokračuješ? V klubu se teď děje hodně změn, jako například noví šéftrenéři či obsazení pozice metodika, co si slibuješ od jejich práce?

U žen jsem skončil ze dvou důvodů. První byl rodina. Věděl jsem, že už nechci trávit všechny víkendy florbalem a ženská extraliga je opravdu velký žrout času. Druhý byl ten, že jsem cítil, že už nemohu týmu mnoho dát, že jdeme každý trochu jinou cestou a že si potřebuji od té vrcholové úrovně odpočinout.

Změny šéftrenérů a působení metodika jsou součástí toho, o čem už jsem hovořil, tedy zkvalitnění činností klubu, v tomto případě sportovního úseku. Hledali jsme optimální nastavení, což prostě vždy trvá a během našeho rozhodování se situace hodně měnila, čemuž jsme se museli také přizpůsobovat.  Už teď spolupracujeme s novými lidmi na těchto pozicích a připravujeme další sezónu.

Dříve to hodně bylo o tom, že jste většinu pozic zastupovali právě vy dva se Štěpánem, takže to musí být docela úleva, ne? O co se tedy po novém rozdělení práce v klubu staráš?

Je to obrovské ulehčení běžné práce. Jen v trénování mi jí ubylo spousty - minulou sezónu jsem navíc trénoval ženy, juniorky, dorostenky. Díky tomu se mohu lépe věnovat zbývajícím kategoriím. Pokud jde o další práce v klubu, tak se to těžko definuje, protože se Štěpánem se vždy snažíme hodně věcí dělat ve dvou, protože se dobře doplňujeme (mnoho lidí nám to vyčítá, já si naopak myslím, že je to naše silná stránka). Nicméně dá se říct, že zodpovídám za celý sportovní úsek, jakožto nově ustanovený sportovní manažer (ta pozice byla doposud rozdělená mezi více lidí a některé části její práce byly naopak opomíjeny) a zároveň mám na starosti klubové finance.

Vraťme se ještě k těm novým tvářím v klubu – Panteři se vyjma zmiňovaného metodika a šéftrenérů v průběhu sezony rozrostli také o provozní manažerku, koordinátora pořádání a koordinátora marketingu, navíc všichni tři přišli z družstev uvnitř klubu. Co to pro tebe znamená?

Zapojení nových tváří a vůbec změny ve struktuře jsou něco, o co se snažíme se Štěpánem již dlouhou dobu. Moc dobře jsme si uvědomovali, že není možné táhnout celou panteří káru jenom ve dvou až třech lidech a že mnoho věcí kvůli tomu trpělo. Bohužel se nám nedařilo najít vhodné lidi, kteří by se na dané pozice hodili a zároveň se hodili k nám (pořád platí, že nás práce musí naplňovat a bavit, což moc nejde, když spolupracujete s někým, kdo je vůl). Mám tedy obrovskou radost, že se nám daří jednak zapojit mladé členy do provozu klubu, ale také že přišli zkušení borci z venku. Se všemi se mi zatím spolupracuje skvěle (možná je to tím, že se spolu zatím moc nescházíme J) a věřím tomu, že to pro klub bude obrovský posun. 

Když to všechno sesumírujeme, vychází nám, že na si volného času moc neužiješ, jak se Ti daří všechny Tvoje aktivity skloubit s rodinou?

Je to jedna z nejtěžších věcí, se kterými se musím vypořádat. Na rovinu musím říct, že je moje žena neskutečně tolerantní a chápavá, jelikož jinak bychom spolu vydržet nemohli (potvrzuje to i současná karanténa, kdy jsme zavření s malým dítětem již skoro měsíc v bytě a ještě jsme nepodali žádost o rozvod ????), protože za poslední léta jsem opravdu příliš času doma netrávil a ona zase není příliš sportovně založená (konec konců koho by bavilo se dívat, jak někdo trénuje). Samozřejmě jednou z výhod této práce je, že velká část se dá dělat z domova (trénování samozřejmě nepočítám), ale i to má svoji stinnou stránku, kdy vlastně s rodinou jste i nejste a pokud si to dobře nenastavíte, tak to může naopak vést k velkým problémům.

V historických statistikách na klubovém webu se objevuje také jméno Petr Tůma – jste příbuzní, nebo se jedná jen o shodu jmen?

Ano, je to můj starší brácha. Byl to jeden z nejlepších hráčů, které jsem poznal. Měl obrovskou herní chytrost a nápaditost a hrát s ním byla radost. Bohužel doplatil na ne úplně rozumné trenéry, které ho přetížili v mládí, a tak vůbec nezvládl přechod do dospělého florbalu. Zkrátka ho to přestalo bavit a přestal hrát úplně a začal objevovat jiné radosti života. Po čase se ještě vrátil, ale bohužel mu úplnou stopku vystavilo zranění kolene. Když přijde řeč na hraní dnes, tak pokud prý chceme v Radlicích vykašlané plíce, není problém.

Dalo by se tedy s nadsázkou říct, že karanténa přišla v „pravou chvíli“, když díky ní máš více času na rodinu, ne? Jaké jsou plány Honzy Tůmy pro následující týdny a zejména pak na chvíle, které přijdou po (snad brzkém) odeznění současné krize?

Teď hlavně doufám, že mě teď nechá osud chvíli volně dýchat, protože poslední rok byl opravdu hodně velkou zkouškou, kdy jsme si s ženou prošli několika velice náročnými obdobími, kdy se někdy hrálo i o život. Teď se snažím s malou trávit každou volnou chvíli a užívat si, že jsme všichni zdraví a veselí. A už se samozřejmě nemůžu dočkat, až konečně budu moct vyrazit zahrát s kapelou, což je poslední koníček, který mi tak nějak zbyl a o který bych hrozně nerad přišel.

Tvou kapelu můžeme vídat na Panthers Night, prozradíš nám její jméno a jak ses k hraní v ní dostal? Kde Tě můžeme vídat hrát, když tedy nepočítáme květnový klubový večer?

Jmenujeme se Lora Palmer (podle postavy z kultovního seriálu Twin Peaks). Hudba mě zajímala a bavila už od dětství a nějak přirozeně jsem se dostal ke kytaře (táta hrál na akustiku trampské songy) a díky tomu, že podobně to měl i brácha, tak jsme měli polovinu kapely hotovou a zbývalo už jen sehnat druhou, což se ukázalo ale trochu jako problém, protože na kytaru hraje každý trouba, ale sehnat dobrého basáka a bubeníka není vůbec snadné. Nakonec se vyklubal z mého spolužáka ze základní školy (ještě že se ty třídní srazy dělají) a bubeníka nám přivála náhoda (známý přítelkyně basáka).

No a už spolu budeme deset let a já doufám, že minimálně dalších deset spolu vydržíme, protože čtvrteční zkoušky naší kapely se staly nedílnou součástí mé duševní hygieny (někdy je to skoro o život, když jsme slavili deset let, tak zpěvák přinesl lahvičku z Malajsie, ve které se koupala zmije. Ale prostě nemůžete říct ne, že jo ????) Nejčastěji hrajeme v klubu Vzorkovna naproti Národnímu divadlu, ale vzhledem k tomu, že v klubu bývá většina cizinců, tak nevím kdy zase otevře. Každopádně stačí se podívat na náš Facebook nebo Bandzone. ????