Když vidím Panthers nyní, tak už to není jen klub; je to rodina a skvělý trademark.

Michal Boreš

Michale ve Tvém případě se tradiční otevírací otázce na historii a nějaký kosmologický příběh či tzv. anamnézu nedá úplně vyhnout, ale jak čtenářům prozradíme, tak nějakou dobu už jsi mimo tento kolotoč. Sleduješ a vnímáš současnost Panthers? Jak klub jako celek vypadá z dálky?

Tak samozřejmě, že dění v klubu sleduji, přeci jenom po těch letech (možná pomalu 20?) v klubu je to moje srdcovka. Vnímám hlavně rozrůstající se infrastrukturu a rozhodně musím vypíchnout práci s mládeží a nesmrtelnost funkcionářů Webera, Tůmy a mého velice oblíbeného spoluhráče a dnešního oslavence Kocota (ano, občas se ještě opocený probudím z noční můry, kde s ním nastupuji v obranné dvojici ????). Přijde mi, že mládež je výborně motivovaná tím, že si jednou zahraje v seniorských A týmech – což můžeme vidět právě na A týmu mužů, kam se tlačí mladíci.

Nakonec, nikdy bych si před lety nepředstavil, jak profesionálně vedený tým Panthers může být, což trošku odhalím v mém flashbacku florbalové doby kamenné.

Prozraď nám tedy, jak to vypadalo tehdy, před těmi dvaceti lety - jak to celé začalo a co Tě formovalo na začátku? Jak je to vlastně dávno?

Oproti dnešku to bylo fakt retro. Jak jsem již nakousl, Panthers nebyl vždy TOP tým. V době před mobilními telefony, Starbucksem, v době kdy se nosila peněženka na řetízku, poprvé byly v módě ledvinky a ten, kdo překrmil Tamagoči, byl největší frajer, jsme kolikrát neměli ani dresy (tmavé tričko a izolačka jako číslo... proč ne? ????), ani brankáře, ani trenéra. A Panthers byli víceméně otloukánek. Ano, zažil jsem výsledky typu FBK Panthers – SSK Future 0:20, na druhou stranu (kde je teď Panthers a kde je Future?) naše motto bylo, když už dostat klepec, tak at to soupeře alespoň pořádně bolí.

Mluvíš o bolesti, vztahuje se to i na tehdejší styl vedení tréninků a florbalové začátky obecně?

Hmmm… bolest, bolest… ta mi připomněla moji dětskou modlu a člověka, který mi dal florbalově nejvíc... Musím zavzpomínat na trenéra Mirka Hladíka, který nás jako malé driloval jak Gordon Ramsey své kuchaře v Hells Kitchen či jako Tichonov nebohé Sověty. Bylo to zvláštní pouto, připomínající Stockholmský syndrom. Dodnes vzpomínám na klikování na kloubech v dešti na zrezavělé rohoži a Survival na soustředěních v Třeboni… Na to jak se se mnou doučoval matematiku po tréninku, aby mi mama nezakázala florbal, kdy jsem v 8. třídě v pololetí propadal. I to mně zformovalo do typu tolik nenáviděného hráče a až do posledního zápasu mě nikdo nedokázal přeučit (Štěpán se snažil, leč marně), protože to samozřejmě mělo silné i stinné stránky. ????

Co tehdy znamenalo být "nenáviděným hráčem"? a kdy přišel ten zlom že Panthers přestali být otloukánkem?

Tehdy se každotýdenní šikana na hřišti od starších hráčů předávala doslova z generace na generaci. Myslím, že zrovna "uvítat" nové mladé hráče mi vždycky šlo (zdravím mého oblíbence Romana Školníka ????) a vždycky bylo lepší hrát se mnou, pokud jste chtěli domů dojít po svých.

Nicméně boom přišel s příchodem party kolem vizionáře Štěpána a dalšího přelomového velice inteligentního a do té doby neskutečně připraveného trenéra Zuzky… Od této chvíle Panthers nabrali neskutečný drive a podívejme se na ně nyní - už to není jen klub, je to rodina a skvělý trademark.

Ve Tvém šanonu máme právě mnoho záznamů - mimo již zmíněné datum příchodu do klubu v roce 2000 (!) a těžko představitelné inventární číslo 45, červené karty, přes 400 startů a přes 300 kanadských bodů také to, že jsi několik let působil i jako trenér s přezdívkou Zabiják, to zní skoro neuvěřitelně a zároveň si to říká ještě i další a další retro historky a zážitky!

Vtipných zážitků nebo historek bylo tolik, že si ani prakticky nic nepamatuju. ???? A ano, je to i tím, že jsme byli ze staré klasické rebelské školy sex, drogy a rock and roll, ale zároveň taky hlavně z chuti k florbalu v jakémkoliv stavu mysli i těla. Proto mi přijde dodnes vtipné, když si vzpomenu na časy, kdy jsme měli na výběr dva typy hokejek k zakoupení v jediném obchodě v Praze (Slavík sport), s hokejkou se potom samozřejmě spalo, chodilo do školy (samozřejmě i s prvním dresem na sobě!), na rande, později do hospody... První žákovské dresy v barvách AC Milan ve velikosti XXL končily rukávy na dlani, vážily 10 kilo a vlastně z hlediska dnešní metodiky a poznatků se v nich dělalo "všechno špatně".

K trénování jsem se dostal po osudném sloučení v sezoně 2006/2007, netuším, jak ta myšlenka vznikla (Štěpán to ví určitě), ale to s kým bych trénoval, to byla úplně jasná volba: s Pardálem (Jakubem Kolandou) - známe se právě z florbalu tak těch 20 let a sedli jsme si s spolu nejen v hospodě, před hospodou, po hospodě, na hřišti, ale hlavně lidsky. I proto si myslím, ze jsme měli poměrně úspěšné trenérské období s mládeží, kdy jsme se spolu doplňovali jako manželský pár, kde každý věděl, co se od něj čeká - přirozená dělba práce a rolí. A samozřejmě jsme razili školu Mirka Hladíka aneb co bolí, to sílí, korigovanou vizionářem Štěpánem, díky čemuž je dodnes pár hráčů oporami mužských družstev.

Co se pak stalo, že jsi z z tohoto kolotoče vystoupil a nasedl na jiný, který se točí ještě rychleji?

Kolotoč? Spíš to nazývám stabilizujícím se RollerCoasterem. ???? Florbal hrál velice významnou roli i mimo hřiště a to v restauračním zařízení, kde jsme s florbalovými kumpány strávili značnou část života. Věřím v nějakou vyšší moc a osud a na florbal jsem narážel opravdu všude. V mém pražském zaměstnání likvidátora asistenční služby byl mým ředitelem legenda Vladimír Fuchs, se kterým jsem si taky na pár podnikových turnajích šťouchnul. Trochu mu to skákalo, ale pořád by to v ruce bylo. ????

Jako medical coordinator jsem narazil a troufám si říct, že i pro Panthers objevil mojí exšéfku MUDr. Janu Ježkovou, se kterou jsem na telefonu při konzultacích a tejpování mého chátrajícího těla strávil pomalu víc času, než s vlastní mámou. ????

Nicméně se rutina Prahy, office worku, florbalu a parties stala docela dost otravná a tak jsme se s BBM (čti budoucí bývalá manželka) rozhodli k zásadnímu kroku: Všechno prodat (zas tolik toho nebylo) a vyrazit někam, hlavně pryč z ČR.

To je dost odvážný krok, měli jste tehdy nějakou představu, kde byste chtěli zakotvit? Jak jsi to řešil mimo jiné s prací?

Jelikož jsem z gastro rodiny, řešením nejvíce nasnadě a zároveň tím nejjednodušším bylo začít kariéru právě v tom. Google, jobs in Greece, pohovor přes Skype, letenka, nazdar a už se hákuje ve 40 stupních v hotelu na Krétě. Dobrý, tak, zkusíme po letní sezoně něco jiného, už by to chtělo i vydělat nějaký euro. Google, pohovor po telefonu a další rok za barem v Rakousku. To už nebylo zas tak špatný, ale co, jedeme dál. Mám stale chuť na florbal…

Google, Švýcarsko, áááá Davos ma florbalový tým! Bingo, práci jsem sehnal easy, kontaktoval jsem místní tým Iron Marmots Davos, kde mi nabídli trénovat jeden s mládežnických týmů (kde milé švýcarské děti dostaly ochutnat trošku retro Panthers drilu…) a hlavně jsem si konečně mohl zahrát v místním veteránském týmu, s bývalými mužskými a ženskými extraligovými hráči – ihned jsme si sedli a zároveň jsem jim připomněl, jak je důležité si ode mně udržovat odstup u mantinelu. ???? Pro mně paráda, Švýcarsko - značka ideál!

To už nezní úplně příběh rebela a světoběžníka ;-) Z dobrých zdrojů ale víme, že v současnosti pobýváš úplně jinde a není to úplně místo, kam bychom jezdili na dovolenou...

Je to tak, proč žít v ideálu, že? BBM nám zajistila working holiday nárok do Kanady... Do Kanady? Tam nechci, na východě frantíci, mají ty divný policajty v kanadským sombréru a všichni jsou tlustý… To byla asi moje první reakce.. Nic jedeme dál, Google, hmm… Jágr hraje v Calgary, jsou tam blízko hory, na východ nechci a na starý kolena se učit francouzsky??

Calgary bylo po evropském stylu života dost šok. Poprvé v životě jsem dost dlouho hledal práci (neuvědomil jsem si, že Kanada je baštou práce-chtivých Filipínců a Indů). Ale nakonec jsem konečně zakotvil v kuchyni. Od malička moje práce snů – kuchař. Sice jsem nebyl vyučený, ale Ano, šéfe! znám nazpaměť. Boom a rovnou dvě práce, dobrý, tak alespoň budou nějaký dolary. Dobrý, Calgary fajn, easy život, ale proč si to trochu neokořenit?

Trošku vína, místních legálních bylinek a otázka, kam až se dá nejdále dojet autem. Áááá Yukon, hmmm je tu jen jedno město, mají tam pár hospod, tam se něco musí sehnat. Naložit můj pětilitrový V8 starý Ford až po strop a jede se směr sever. Road trip cca měsíc, najeto kolem 6000 km, spaní v autě, hygiena v autě, neskutečné krásy všude kolem a z manželky se stává pomalu a jistě bývalá manželka. Konečně jsme na konci cesty (světa?).

Práce, během ani ne pěti dní mám hned tři. Pekař, kuchař a kuchař. Po rozchodu zde zároveň nacházím nejen současnou kanadskou partnerku, ale hlavně sám sebe. Traduje se, že Whitehorse je zakleté město, kdo sem přijede, Yukon ho dostane a už tu zůstane. To se přesně stalo mně. Na území s rozlohou Španělska žije cca 30.000 lidí. Panenská příroda, nikde nic a neskutečně vřelí a silní lidé mně okamžitě pohltili. Už vím proč - když zde přežijete zimu cca od listopadu do dubna, kdy je denní světlo 4 hodiny denně a teploty jsou od tropických -15 stupňů až po -45, hodně vás to změní. Já osobně jsem neskutečně zpomalil, užívám si outdoorový život s nulaprocentním vlivem stresu. Já osobně našel domov. Nyní přichází krátké léto, kdy slunce zapadá až po půlnoci v pár týdnech v červnu nezapadá vůbec. Pokud mi vyjde žádost o trvalý pobyt, dovedu si představit tu i dožít.

Takže by další pokus o usazení rebela? Jak vypadá doba koronavirová v místě, které podle popisu vypadá, že žije v izolaci tak nějak celoročně?

Nikdy bych neřekl, že se něčeho takového vůbec dožiju. Když jsem nakousl ten osud, tak jsem sakra rád, že mně zavlál až sem - do izolace. Místní borec na radnici má můj obdiv. Kdo přišel dočasně o práci, dostává prakticky 100% mzdy, odpouští se nájmy, leasing, dokonce i internet je neomezený po celou dobu karantény.

Jakmile začal ten pokašlávající bubák obcházet svět, Yukon se okamžitě ještě vice uzavřel. Ne, že by tu bylo normální o někoho zakopávat… Nejbližší město je vzdáleno 1000 km a to Anchorage na Aljašce, takže fluktuace lidí je prakticky nulová. I proto od začátku bubáka je zde pouze potvrzených 10 případů, všech 5 párů si jej ale přivezlo jako suvenýr z Evropy. Co vnímám nejvíc je přístup lidí - tady, když něco starosta nařídí, NIKDO není proti a dodržuje se, protože ví že je to pro dobro celé komunity.

Žádný Babiš tohle, támhleto, "jsem v Česku takže budu grumpy ignorant co jen nadává a radí, co a jak dělat a cobykdyby", co jsem se v životě naučil je prostě a jednoduše držet hubu a krok. Myslím si, že svět něco podobného potřeboval, trošku se probrat a najít jiné priority v životě. Takže začít znovu a lépe! ????❤

Michale děkujeme za rozhovor a těšíme se na nějakou návštěvu a uvedení do Klubu legend naživo :-)