Andy, stejně jako u Štěpána, i s Tebou začneme náš rozhovor otázkou nejožehavější - tedy takovou, ve které Tě vyzveme, aby jsi nám sdělila svůj pohled na aktuální světovou krizi? Jak jí vnímáš a jak velký zásah do Tvého života to byl?

Aktuální situace není pro nikoho jednoduchá a někdo něco takového zažívá poprvé. V úterý 10.3. jsem byla ještě na tréninku jako hráčka a při vyhlášení omezení počtu do 30 osob jsem si ještě říkala, že je to dobré, že se zápasy odehrají s těmito omezeními. Ale opak byl pravdou a přišla tvrdší opatření od Vlády, což bylo dobře. V té době mi osobně jelo v hlavě, co já budu jen odpoledne a o víkendu dělat, když nebudou tréninky ani zápasy?! Následné rozhodnutí od Českého florbalu týkající se ukončení stávající sezony mě nepřekvapilo, čekala jsem to. Jen mě to zamrzelo vůči našemu mužskému A-týmu a juniorům, kteří to měli krásně rozehrané a rozhodně by si zasloužili hrát dál, ale osud tomu přál jinak.

Jaká je tedy náplň Tvého dne v době karantény?

Osobně se k aktuální situaci stavím tak, že máme díky ní více času na lidi, kteří si to zaslouží, nebo na věci, na které před tím nezbývala ani minutka, můžeme dodělat různé restíky, věnovat se sami sobě – co si budeme, kdo se v dnešní uspěchané době zastaví a dá si třeba jen teplou vanu s hodně pěny a věnuje se svému já. Náplň mých dní je pak jasná – pracuji z domova (home-office), ale s tím, že se s kolegyněmi v práci střídáme na směnách, tedy "na stráži v kanceláři", aby byl zajištěn její chod (pošta, tisk potřebných dokumentů, telefony apod.). Moje cesty směřují maximálně do práce a zpět domů nebo za těmi nejbližšími, bez kterých bych nevydržela. Všude jezdím autem a samozřejmě nosím potřebné ochranné pomůcky.

Pokud jsi očekávala rozhodnutí Českého florbalu, znamená to, že už jsi si v době před jeho vyřčením coby trenérka a provozní manažerka začala plánovat následující období?

Ačkoliv jsem to rozhodnutí po krocích naší vlády čekala, tak je pro mě v současné chvíli hrozně těžké něco plánovat na příští měsíce, jelikož nevíme, jak se daná situace může během týdne nebo dne diametrálně změnit. Vezměte si například ten osudný týden, kdy se předmětná opatření zpřísňovala ze dne na den. Teď můžeme dělat jen to, že budeme dodržovat vše, co se má, budeme se držet nějakých pravidel duševní hygieny a společně s tím zkusíme sportovně nezakrnět. 

Když mluvíme o sportovním zakrnění, připravila sis už pro své svěřence nějaký program, či jak tomu říká Lukáš Jenšík, "domácí úkoly", abys jednak zkrátila jejich dlouhou chvíli a druhak třeba i ulevila jejich rodičům?

Věřím, že současná situace je těžká zejména pro rodiče, jelikož děti nemohou do školy, takže jim musí vymyslet nejen program, ale pomáhat jim s úkoly a to je leckdy náročnější než jejich náplň práce. My jim v tomhle můžeme pomoct ty děti zabavit a dávat jim sportovní i intelektuální úkoly a udržet tak vybudovaný kolektiv, jak v jednotlivých kategoriích, tak i v celém klubu. Věřím, že společnými silami se nám tohle nepěkné období pořadí přečkat, že nastartujeme novou sezonu s ještě větším elánem než tu minulou a všechno bude jak já říkám dobí!

Vraťme se teď k Tvým úplným začátkům působení v Panthers? Kdy jsi se vlastně stala součástí našeho klubu a jak k tomu došlo?

V létě 2014 jsem přišla jednou na open trénink, kde v té době byla jediná holka – Evka Krauskopfová. Upoutala mě hlavně ta rodinná atmosféra a fajn lidi. Přišla jsem tedy na další open trénink a pak na další a další, až se z toho stal přestup. Tým Panthers jsem znala už před tím, jelikož jsem působila v Herbadentu (dnes Tigers Jižní Město, pozn. red.), takže jsme se s holkami setkávaly na hřišti. To se ještě 1. liga žen hrála turnajovým systémem, kdy jste v jeden den odehráli dvě utkání a mezi jednotlivými turnaji byly větší pauzy. Když jsem ještě hrála za Herbadent, tak jsem si takhle mezi zápasy na jednom turnaji v Hradci povídala s dřívější svěřenkyní, která v té době hrála právě za Panthers, a přišla řeč na to, že nechápu, jak mohou mít tak uřvaného trenéra a že bych pod ním nemohla hrát. Následující sezonu jsem přestoupila do Panthers a už jsem pod oním "uřvaným" trenérem trénovala taky. ????

Šest let už je pěkná doba, co jsi během těch sezon všechno zažila? Změnil se za tu dobu Tvůj pohled na klub? Kde Tě vlastně v tuhle chvíli můžeme v Panthers najít?

Byla jsem u vybojování extraligy, následně jsem odehrála 3 sezony za ženské Áčko. V té poslední extraligové sezoně jsem se zranila a byla jsem skoro 4 měsíce mimo hru. Též jsem začala pracovat, takže to bylo i náročné celkově. Pro letošní sezonu jsem se rozhodla, že budu nastupovat za ženskou rezervu a více se budu soustředit na trénování a osobní život.

Mé působení v Panthers a celkově florbal beru hodně srdečně. Je to taková moje součást, bez které bych byla poloviční. V současné době působím u rezervy dorostenců a juniorů jako trenér, u mužského elitního týmu coby vedoucí družstva a jak možná ne všichni víte, tak se starám o část chodu klubu týkající se vybavení a celkově provozních věcí. Když se náhodou poštěstí, že mám volný víkend nebo jeden den z víkendu, tak se jdu podívat na zápas a taky si to užít z té druhé strany, z tribuny.

Zmínila jsi trénování dorostenecké a juniorské rezervy, jaká do takové pozice vedla Tvá cesta? Přála sis být trenérkou odjakživa, nebo to přišlo spíš časem samo?

Když jsem ještě chodila na základní školu, tak jsem pomáhala na turnajích tátovi, který v té době trénoval malé fotbalisty. Myslím si, že on mě k tomu tak nějak nasměroval a že to tak nějak mám po něm v genech. Přeci jen trénoval přibližně 20 let fotbal a sám dřív hodně sportoval (to se ho drží dodnes ????). Než jsem začala hrát florbal, tak jsem dělala irské tance, kde jsem po čase předávala zkušenosti mladším, takže už tam jsem trénovala.

Florbal jsem trénovat začala přibližně v září 2011 u dorostenek ve Startu, kdy se to posléze dostávalo spíše do sféry kondičního trenéra mládeže. S přechodem do Herbadentu jsem i tam začala trénovat a opět dorostenky. Při řešení přestupu do Panthers jsem se sama nabídla, že bych ráda v trénování pokračovala, a právě byl potřeba trenér u elévů. Strávila jsem s nimi tři sezony a pak jako u každého trošku nastala krize a chtělo to nový impuls. Loni v létě se řešilo, kdo další sezonu povede rezervu dorostenců a juniorů. Přišlo mi to jako signál, že to je ten impuls, co v tu chvíli v oblasti trénování potřebuji.

Mezi elévy a juniory je přeci jen velký skok jak co se týče jak různorodosti a zaměření tréninku, tak i věkového průměru. Nebála ses toho, že právě ten velký skok z malých capartů na sedmnáctileté habány by mohl být problém jak pro Tebe, tak pro kluky? Jsi spíš tichý, nebo již zmiňovaný "uřvaný" typ trenéra?

Sice jsem na začátku měla lehce strach, jak to celkově bude probíhat a jak to hlavně vezmou samotní hráč, po roce ale mohu konstatovat, že to bylo správné rozhodnutí. Nastavili jsme už během letní přípravy nějaký režim, který jsme se snažili držet i během sezony. Hlavní cíle, co jsme si na začátku stanovili, tak jsme se snažili co nejvíce plnit, a to jak my coby realizační tým, tak se o to snažili i samotní hráči. Myslím si, že se nám to i přes mé prvotní obavy podařilo dosti dobře. Za klukama je vidět za ten rok velký kus práce a jsem ráda, že jsem jejich trenér. Nejen po té sportovní stránce, ale i po té lidské. Myslím si, že jsme vytvořili dobrý kolektiv. A co se týká toho, jaký jsem typ trenéra – no, jak většina z Vás ví, tak mě je dříve slyšet než vidět. Dokážu být dosti tvrdá, ale jako mince mám i druhou stranu – tu veselejší a klidnější. Takže jsem spíše takový mix. 

Možná ještě větší skok je pak právě mezi rezervou juniorů a mužským A-týmem, co je zde Tvou pracovní náplní jak v přípravách na zápasy, tak v jejich průběhu?

U mužského elitního týmu se pohybuji již tuším čtvrtým, možná pátým rokem. Nejprve jako taková pomocná ruka dřívějšího hlavního trenéra a v poslední době coby vedoucí družstva, kdy náplní mé činnosti jsou zejména administrativní činnosti směrem k ostatním týmům, k hráčům případně rodičům (u juniorů) nebo naopak k vedení klubu. Během utkání se starám o statistiky, které jsou využívány jak v průběhu zápasu, tak i následně při hodnocení samotného utkání na meetingu s hráči. Celkově zkrátka do mých kompetencí spadá většina organizačních věcí. Během play off jsme se domluvili, že budu mít též na starost pitný režim hráčů společně s kompenzací, aby zvládli vždy dva zápasy za víkend bez problémů a hlavně bez případných zranění. Na tyto dvě složky jsme dbali samozřejmě i během sezony, ale play off je, jak se říká, trošku jiná soutěž, takže tam na to byl kladen větší důraz.

Nepadla i tady na Tebe nějaká krize, že jsi s působením v týmu chtěla seknout? Jak Tě přijali hráči, pro které jsi vlastně byla jedinou zástupkyní opačného pohlaví? Prožíváš jejich zápasy více či méně než u ostatních družstev?

Když jsem se před letní přípravou scházela s Láďou (aktuálním trenérem Ladislavem Hrmou), tak jsem si sama řekla, že už se tolik nebudu u mužů angažovat a budu jen taková vzdálená pomoc. Říkala jsem si, že mi ty jejich 3 tréninky týdně zabírají moc času, který teoreticky mohu využít jinak. Jenže když osoba, se kterou byste chtěl v ten čas být, je na tom tréninku, tak to lze těžko.???? Takže mi to vnitřně nedalo, snažila jsem se chodit na všechny tréninky, jezdila jsem na všechny zápasy, byla prostě s týmem. A to, že jsem jediná holka v týmu, není pravda – součást týmu je také naše úžasná paní doktorka Jana!

Kluci mě berou jako součást týmu, což je super pocit, např. když se koná teambuilding mimo hřiště. Já osobně si to užívám, jelikož jsem vyrostla mezi staršími kluky (mám staršího bratra), tak si s kluky více rozumím než s holkami. ???? Jako každý trenér prožívám zápasy docela dost a to nejen ty mužské – když se nedaří, tak je to těžší, jelikož máte touhu vběhnout na to hřiště a něco s tím udělat, ale to nejde. Letos na domácím zápase proti Orce na začátku února jsem byla přistižena, jak posledních pár minut (tvrdí se, že to byly poslední 4 minuty) sedím schoulená se svými formuláři na statistiky a držím palečky. Láďa to samozřejmě zdokumentoval a trošku mě s tím pošťuchoval. Fotka se samozřejmě dostala až k hráčům, ale ohlasy byly naštěstí pozitivní a milé.

K tomu všemu jsi zároveň v uplynulých měsících začala pro klub pracovat coby provozní manažerka. Jak ses k té pozici dostala a co si pod takovou pozicí vlastně představit?

Nazvání mé funkce je takové honosné, ale chápu, že je třeba to mít prostě pojmenované. Postupem času jsem se v klubu začala víc a víc angažovat, co se týká pracovní výpomoci. V současné době mám na starost primárně klubový e-shop (od zpracování objednávky až po dodání zboží jednotlivým lidem), s tím se pojí také vybavení pro trenéry na halách (nedávno proběhla na hale v Radlicích revize a velký úklid), dále to zahrnuje evidenci erárních dresů (která se teď dává dohromady a nacházíme nejlépe možný systém) a v neposlední řadě také evidence docházek a nominací. Ono je toho samozřejmě daleko více, ale jsou to spíše takové dílčí úkoly.

Stíháš tolik povinností vůbec skloubit s prací? Přeci jen je to k běžné práci navíc trénování, organizace zápasů a k tomu všechny věci kolem zmiňované pozice...

Dříve jsem tuhle výpomoc dělala při škole, takže člověk měl samozřejmě více volného času. Postupem času jsem nastoupila také do normální práce a s vedením jsme si stanovili, na co budu mít čas a čemu se mohu věnovat. Mojí obrovskou výhodou je, že v práci jsem stále u počítače, takže urgentní věci mohu řešit i tam. Však klíčem k úspěchu skloubení práce pro klub s normální prací je pouze v tom, jak si člověk dokáže zorganizovat svůj den tak, aby byl nejvíce produktivní a efektivní. Klub je pro mě něco víc a je pro mě důležité, jak naši práci vevnitř vidí jednotliví členi. Často se stává, že s něčím nejsou spokojeni, ale nevidí nebo si neuvědomují, kolik práce to stojí nebo kolik lidí v tom je zainteresovaných tak, aby to vypadalo tak, jak to vypadá.

A na závěr, jak bys celé tohle naše dlouhé povídání ukončila?

V tuhle chvíli je potřeba táhnout za jeden provaz, být ohleduplný a dodržovat daná pravidla. Já jsem známá tím, že jsem velký pozitivista a optimista, takže věřím, že se to zvládne a bude to všechno dobí! ????