Honzo, začněme minulostí – kdy jsi poprvé přičichl k florbalu? Jaké byly Tvé začátky v Panthers a proč sis dával několik let pauzu?

K florbalu mě přivedla moje sestra, která tou dobou hrála za SSK Future. Začínal jsem v kroužku na základní škole, který vedl pan Vaculík, ten vychoval hráče jako jsou Jan Slavata, Martin Knoblau nebo již moje zmiňovaná sestra. Jestli se nemýlím, tak v roce 2009 jsem přišel do Panthers, kde moje setrvání nebylo dlouhé a z důvodu zdravotních problémů s kolenem jsem musel přestat. Když jsem pak pomáhal s organizací turnaje Czech open v roce 2015, napadlo mě ,že bych se mohl k florbalu vrátit. Zkusil jsem to a rozhodnutí nelituji. 

Kromě Czech Open jsme Tě mohli vidět i na fotkách akcí organizovaných skupinou RunCzech, co bylo tady Tvou náplní práce?

V RunCzechu jsem začínal jako dobrovolník, když jsem byl v podstatě ještě dítě. Postupně, když už jsem byl starší, tak jsem se vypracoval až do pozice v organizačním týmu. Pracoval jsem ve front office a při závodech jsem měl na starost press centrum a hospitality room. Byly to krásné roky a především práce, která mi hodně dala a neskutečně mě bavila. Přeci jen jako šestnáctiletý kluk jsem dostal možnost pracovat v organizaci, co dělá nejlepší běžecké závody na světě. To byl pro mě sen.

Co sis z toho odnesl jako nejcennější věc? Sleduješ ještě RunCzech i přesto, že už se v tamních řadách tolik neangažuješ?

Získal jsem cenné zkušenosti v organizaci a spousty kontaktů, ze kterých čerpám dodnes. Je to vlastně zvláštní, protože jakoukoliv sportovní akci si vybavíte, tak ji dělají v podstatě ti stejní lidé. Jak na maratonu, tak například na MS v hokeji se podílejí jedni a ti samí. Bohužel jsem vzhledem k mému studiu nedokázal pracovat na plný úvazek, a tak jsem se s RunCzech v přátelství rozešel.   

Organizační práce Ti ale evidentně chyběla, protože jsi dnes v klubu známý především jako hlavní pořadatel domácích zápasů a nově také coby koordinátor provozního úseku. Jak celá ta spolupráce vznikla?

Přesně tak, po nějakém čase v klubu jsem začal pořádat turnaje, kde jsem se rychle vypracoval na pozici hlavního pořadatele. Následně mě oslovil Štěpán s nabídkou, že hledají někoho, komu by mohli svěřit určité agendy klubu. Na nabídku jsem kývl a "spolupráce" byla na světě. Tou nejdůležitější činností v ní, ze které mě asi většina diváků zná, je právě to zmiňované pořádání domácích zápasů.

Fanoušci většinou vnímají jen samotný zápas a věci kolem nich registrují pouze částečně, kolik tedy jedno takové pořádání zabere úsilí a času? Jak velkou skupinu lidí máš v jeho průběhu na starost?

Jako hlavní pořadatel mám na starosti chod celého zápasu a činnost pořadatelské služby. Ať jde o podavače míčků, komunikaci s týmy, rozhodčími a delegáty nebo o přestávkový program. Mám ale obrovitánskou výhodu v tom, že na "stolku" sedí opravdoví experti - například Domča Barták, který zvládá ovládání časomíry, hraní Clash Royale a současně sledování 2. anglické ligy zároveň, nebo dle mého názoru jeden z nejlepších online zapisovatelů v celé východní Evropě Tomáš Pauček. To vše má za následek, že k pozici hlavního pořadatele zvládám ještě bavit diváky svými přeřeky nebo foukat bebíčka jako zdravotník. Na halách tím pádem trávím většinu víkendů, které jsou takovým vyvrcholením naší týdenní práce a příprav v kanceláři, kde společně s Paučisem vymýšlíme, jak zápas okořenit.   

Zejména v poslední části sezony byla tahle práce znát i na hale, která zažila několik velkých a velmi kladně přijatých novinek. Nebál jsi se, že taková show může být až příliš velkým soustem? Kolik zabralo času všechno zařídit? Co plánujete do budoucna?

Díky mé předchozí práci jsem velký megaloman a v pořádání jsem viděl určitou možnost, jak ze zápasu udělat zážitek pro diváka. To se nám myslím velmi dobře povedlo zejména na juniorské sérii s Chomutovem, kdy oba domácí zápasy měly velkolepý nástup a naši kluci pak ještě předvedli na hřišti podívanou, na kterou budu rád vzpomínat. Nicméně to by nebylo možné bez ostatních lidí, mezi které jsem zapomněl zařadit ještě Ondru Svobodu. Byli to právě oni, kteří mě v myšlence kouřové clony podpořili a společně jsme našli možnosti a způsoby, jak to provést.

Do budoucna plánujeme samozřejmě pokračovat ve velkolepých nástupech, takovým mým snem je pak school match a komentovaný stream. To jsou milníky, u kterých věřím, že se nám je podaří zdolat. 

Zrovna kouřová clona se kromě pochvalných reakcí snad ze všech stran stala i mediálně známou věcí, když na prvním čtvrtfinále mužského Áčka s Wizards spustila požární poplach. Jak se vám to povedlo?

Bohužel i mistr tesař se někdy utne, takže když první víkend proběhl perfektně, o necelý týden později se musela při zápase mužů přijet podívat i místní hasičská jednotka. To bylo pro mě osobně hodně smutné, protože jsme se pokusili udělat maximum proti spuštění požárních hlásičů a ve výsledku to bylo k ničemu. Stačilo je jen vypnout. ☹ 

Jak prožíváš pořádané zápasy, zejména tedy ty, ve kterých se na hřišti prohánějí Tví téměř vrstevníci?

Zápasy prožívám velmi emotivně. Je to hodně způsobeno i tím, že si vlastně dokážu představit velkou práci a úsilí hráčů, které zápasu předcházelo a proto mě velmi mrzí, když se nedaří. Na druhou stranu máme skvělé fanoušky, kteří když přijdou, tak jsou doslova 6. hráčem na hřišti a dělají zápas zápasem. Jen diváci totiž dokážou vytvořit takovou atmosféru zápasu, ve které se hraje úplně jinak. A myslím že to k tomu prostě patří.

Setkal ses někdy s tím, že by to fanoušci už svými projevy přehnali? Co je v tu chvíli nejdůležitější udělat jako první? Máš nějakou vyloženě negativní zkušenost z letošní sezony?

Je pravda, že to někdy překračuje meze, proto v tu chvíli přibíhám já se svým talentem pro uklidňování horkých hlav a vysvětluji, jak se fandit má a jak se fandit nebude. A když ani to nestačí, tak se holt s divákem musím rozloučit a poslat ho ke sledování online zápisu před halu. Není to sice příjemné, ale nechci, aby se z toho stal fotbal. Jasně, najdou se vyloženě nesmyslné a hloupé případy, které nedokážou přenést přes srdce popichování od sedmnáctiletého fanouška soupeře a začnou kolem sebe máchat rukama jako čtyřleté dítě (zdravím do Kladna), ale to jsou naprosté výjimky, kdy situaci společně s pořádkovou jednotkou jménem Marek Máčala dostaneme rychle pod kontrolu. Fandění diváků k zápasu prostě patří, ale musí mít své mantinely, které já považuji za překročené ve chvíli, kdy přijdou vulgární výrazy.   

Mára Máčala dělá v klubu kromě pořádkové jednotky také trenéra gólmanů, jaké družstvo máš coby trenér na starost ty?

Od letošní sezóny působím jako trenér rezervy juniorů a dorostenců, kde jsem fungoval již minulý rok coby hrající asistent trenéra. Je to skupina, která sice není nejtechničtější, ale za to miluje ten sport takový, jaký je. Kluci to hrají, protože je to jednoduše baví a tak to má být. Letošní sezóna byla pro nás kromě mého působení premiérová i v několika dalších ohledech. Nový realizační tým, postup do druhé ligy juniorů a spoustu dalšího. Kluci udělali velký pokrok a já jsem na ně pyšný.

Už od letní přípravy jsem viděl na hráčích velké zlepšení a těším se na tu následující. Letos se nám přesouvá ročník 03 do juniorů a věřím, že v následující sezóně dokážeme svou sílu i co se umístění v tabulce týče. Obzvlášť se těším na turnaje a soustředění, které věřím, že si společně užijeme. A věřím, že se nám jednou splní i náš sen hrát na nějakém turnaji proti našemu Áčku, protože není možné, aby nám to stále unikalo o jeden zápas jako v Brně. 

Zmínil jsi i zdravotničení, povíš nám něco i o něm?

Ano, na zápasech i mimo ně funguji i jako zdravotník. Máme v tomhle naštěstí velice zodpovědné hráče, kteří své zdravotní problémy přijdou vždy včas konzultovat a společně hledáme tu nejlepší "cestu", takže se některá potenciální zranění daří eliminovat. Na tom má obrovský podíl naše úžasná lékařka Jana, která to dokázala hráče naučit. Teď už je to na bodu normálu, hráči i trenéři nám důvěřují a my na oplátku důvěřujeme jim, že své tělo znají nejlépe. Důvěra od nich se v mém případě sice rodila složitě vzhledem k mému věku, ale postupem času si jí kluci dokázali vybudovat. Když mají zdravotní problém, se kterým jim dokážete pomoct a oni jsou za to vděční, uvědomíte si, proč tu práci tak milujete.  

Když to sečtu dohromady, tak vlastně florbalem trávím skoro všechen svůj volný čas. Občas se mě na to někteří ptají, proč to dělám. Já jsem ale jistil, že není důležité, jestli ráno vstáváš kvůli honoráři, ale jestli tě to baví. A mě to zatraceně baví. ????

Všechny nás nějakým způsobem zasáhla současná koronavirová krize, Tvůj příběh je ale od těch dříve zde vyřčených úplně jiný. Pověz nám, co je teď Tvým posláním.

Můj čas se během karantény změnil výrazně, začal jsem totiž pracovat v nemocnici na Karlově náměstí na jednotce intenzivní péče. Je to práce, která je momentálně asi nejzáslužnější. Mezitím, co se chod ekonomiky a obchodů zastavil, se naopak v nemocnicích začaly dít věci. Myslím, že teď se právě ukáže, jak jsme jako národ silní a jak se s tím každý dokáže popasovat.

Do nemocnice nám chodí každý den několik vzkazů a materiálních darů. To tam nám všem dodává velkou energii, kterou můžeme předat pacientům, kteří bez návštěv potřebují mnohem víc péče. Je to těžké, protože i jen obyčejný úsměv dělá hodně, ten ale teď personál schovává pod roušky a plexiskla. Věřím, že se situace vrátí brzo do normálu a my si alespoň budeme víc vážit toho, co jsme brali jako samozřejmost. 

Na závěr bych chtěl říct, že pokud máte někdo jakoukoliv možnost pomoct těm, kteří to teď potřebují, tak to prosím udělejte. Protože bez činu je i nejkrásnější myšlenka bezcenná.