O třesoucí se ruce a měkká kolena tedy nebyla nouze. Ano, můžete klukům tisíckrát říkat, že není třeba být nervózní a že je důležité si hru užívat, ale zkuste se vžít do pocitů sedmiletého kluka, který poprvé přijde do haly, která bzučí jako včelí úl a do toho se ozývá neustálé povzbuzování početných skupin rodičů a rázem to tak jednoduše nevypadá. První polovinu prvního zápasu jsme se tedy především snažili poprat s tím, že jsme na turnaji. Zkušenější soupeř ale nic z toho nepotřeboval a tak jsme se občas jen otáčeli za míčkem. Každopádně v druhé polovině jsme se již oklepali a dokázali i celkem držet krok. Po zápase jsme si řekli, kde byly naše hlavní slabiny a na co se zaměřit. Bláhoví trenéři si snad mysleli, že v mladých hlavách vše zůstane a kluci budou přesně vědět, co mají na hřišti dělat.

V druhém zápase nás ale čekal soupeř, který byl nad naše síly. Hráči byli zkušenější, větší a bylo jich víc. Prostě všechno proti nám. A ne že bychom to soupeři neusnadnili. Dostali jsme za vyučenou a víc není třeba dodávat.

V posledním zápase jsme si ale vše vynahradili a soupeře jsme předčili ve všech ohledech. Každý hráč si navíc vstřelil gól a zároveň jsme zlepšili obranu a vraceli jsme a dokázali také blokovat případné střely soupeře, což obzvlášť potěšilo trenéry.

Čeká nás tedy dlouhá cesta za zlepšením, ale to v důsledku znamená především to, abychom chodili na tréninky a na nich trénovali a hráli na plno a s chutí...

Díky skvělým rodičům za podporu a zase příště.

Autor: Gigi